19. 12. 2023

Architekt Kacper Kępiński: Vzdejme se totální kontroly nad městským prostorem

4AM

Autorka textu: Karolína Munková

Článek vznikl ve spolupráci s Deníkem Referendum v rámci rubriky Město.

Výstava a kniha Anthropocene nabízí nový pohled na roli architektury v procesu městského plánování. Klíčem je odklon od vnímání prostoru prizmatem naučených představ o potřebách člověka. S Kacperem Kępińskim hovořila Karolína Munková.


„Je zajímavé sledovat, nakolik rozdílné je, když k návrhování území přistupujeme prizmatem jeho potřeb — bereme řeku jako osobu se specifickými potřebami a nesměrujeme celý návrh pouze podle požadavků člověka,“ říká Kacper Kępiński, polský architekt, pedagog a kurátor.

Kniha s názvem Anthropocene, kterou připravil v návaznosti na stejnojmennou výstavu ve spolupráci s architektem Adrianem Krężlikem, se zabývá principy tvorby prostředí v širokém spektru souvislostí.

Snaží se v ní ukázat, že je nutné přestat nahlížet na ekonomické, ekologické, klimatické, politické či technologické procesy separovaně a začít je nazírat v jejich provázanosti. Kvalitní architektonický návrh se odvíjí od hlubokého porozumění kontextu, ve kterém se nacházíme, a je proto důležité provést obrat ke komplexní spolupráci mezi vědními obory a začít se společně učit více naslouchat prostředí.

Je však možné zažité antropocentrické principy navrhování vůbec překonat? V první řadě bychom měli začít překonávat naše naučené vzorce myšlení, přepisovat určení daná trhem a vytvářet nástroje pro aplikaci regenerativních, adaptabilních a nerůstových řešení, jež jsou v současnosti příliš pomalá na to, aby převládající přístup prorazila.

Kacper Kępiński
Kacper Kępiński je architekt, kurátor, vedoucí oddělení externích projektů a výstav v Národním institutu architektury a městského plánování ve Varšavě. Od minulého roku působí také jako pedagog na Fakultě architektury VUT v Brně, kde vede ateliér společně s architektkou Zuzannou Mielczarekovou. Společně s Adrianem Krężlikem editoval knihu Antropocen: W stronę architektury regenerującej/Anthropocene: Towards a Regenerative Architecture (2022), která volně navazuje na výstavu Anthropocene, uvedenou v průběhu roku 2023 v Národním institutu architektury a urbanismu ve Varšavě a v Muzeu architektury ve Vratislavi.


Antropocén, jak zní název vaší výstavy i následně publikované knihy, je v poslední letech frekventovaným pojmem. Vy ho obracíte směrem k architektuře a tematicky jím rámujete obsah své práce. Jakým způsobem o antropocénu přemýšlíte?


Na téma antropocénu se uskutečnila již spousta uměleckých výstav. My jsme ale měli pocit, že většina z nich představuje především apokalyptické vize světa a málo se zabývají reálnými, uchopitelnými koncepty.

Nechtěli jsme v lidech vzbuzovat úzkost, vztek ani zoufalost. Chtěli jsme ukázat, že již existují řešení, která můžeme použít a nemusíme vymýšlet kompletně nové věci. Máme mnoho smysluplných postupů, které nevyužíváme. Buď kvůli všemožným regulacím, nebo proto, že jsme si zvykli na určitý komfort či obraz.

O tématu se nám nakonec podařilo vytvořit i knihu, která se na rozdíl od výstavy vydává směrem do budoucnosti. V knize reflektujeme aktuální problémy a snažíme se nastínit možnosti jejich řešení v následujících dvaceti až třiceti letech.

Struktura knihy je obdobná jako struktura výstavy — v obou případech jsme vycházeli z „ekonomie koblihy“ Kate Raworthové. Graf tvaru donutu, který autorka ve své knize Ekonomie koblihy: Sedm způsobů ekonomického myšlení pro 21. století prezentuje, znázorňuje hledání ekonomického systému budoucnosti. Je založeno na takzvaných post-growth principech, na hledání průsečíku mezi limity uspokojení lidských potřeb a limity planety.

Graf jsme pro naše účely trochu zjednodušili tak, aby více vypovídal o specifikách architektury a jejího vztahu k životnímu prostředí. Naším cílem bylo také poukázat na důležitost spolupráce mezi vědními obory, a tak se jednotlivých kapitol vedle architektů zhostili biologové, sociologové, geografové či astrofyzik.

V knize nalezneme například text Joanny Erbelové, ve kterém se autorka snaží najít možnosti implementace „ekonomie koblihy“ ve městech a regionech, text od Elke Krasnyové reflektující sociální témata jako architektura péče a feministická architektura, text od Daniela Barbera, který polemizuje s naší závislostí na fosilních palivech, či výborný text od Philippa Rahma o historii klimatu, zdraví a architektury.


Kniha . W stronę architektury regenerującej pod redakcí Kacpra Kępińskiego a Adriana Krężlika vyšla ve Varšavě v roce 2022. Ilustrace Antropocen


Jde o komplexní záběr témat, což vnímám jako základní předpoklad pro hledání odpovědí na otázky budoucnosti. Nacházení řešení v této rozrůstající se síti spolupůsobících aktérů s sebou ale obvykle přináší potřebu vytváření pravidel a regulací. Nástroje, které nám mohou napomáhat ale často jen navádějí k velmi omezeným řešením.
Jde o komplexní záběr témat, což vnímám jako základní předpoklad pro hledání odpovědí na otázky budoucnosti. Nacházení řešení v této rozrůstající se síti spolupůsobících aktérů s sebou ale obvykle přináší potřebu vytváření pravidel a regulací. Nástroje, které nám mohou napomáhat ale často jen navádějí k velmi omezeným řešením.

Mám teď na mysli především všechny stále složitější technologické, právní či třeba dotační systémy a nároky, s nimiž jako architekti operujeme a jsme nuceni přizpůsobovat jim naše pracovní postupy, ať už nám to přijde smysluplné, či nikoliv. Jak lze tyto procesy měnit udržitelně?


Myslím si, že změny v těchto procesech by měly přicházet jednak zdola — architekti by měli být znalí aspektů a souvislostí, měli by spolupracovat s odborníky z různých oborů, aplikovat znalosti v praxi, a vytvářet tak více uvědomělé projekty, a to nejen z hlediska životního prostředí. Změny by se ale měly dít i směrem shora dolů, pomocí kvalitních zákonů a regulací. Dnes sice jsme regulováni, ovšem velmi špatným způsobem.

Architekti mají často tendenci zužovat diskusi na problémy regulací, financí a požadavků investora. Kolik to bude stát a kdo to zaplatí? Při koncepci výstavy jsme se snažili nezaměřovat na high-tech obraz budoucnosti, ale na funkční principy, které známe už dekády a jednoduše je můžeme použít znovu. Investoři a klienti však moderní technologie často vyžadují jen proto, že jsou společenskou normou. To je přesně jeden z důvodů, proč bychom měli vytvářet regulace.

Žijeme v době, kdy budovy musí dosahovat jistého standardu. Tento standard ale nevychází tolik z historického vývoje, z praxe či naší potřeby komfortu. Podoba budov, stavebních systémů, ale i regulací či dotací je ovlivněna lobbingem firem. Klimatizace je ve všech budovách, protože ji tam někdo dal, a ten někdo ji tam dal, proto, že někdo další za ni lobboval. My ji ale ve všech budovách určitě nevyžadujeme, naše očekávání a potřeby jsou totiž často daleko nižší.

Existuje mnoho certifikací pro „ekologické budovy“. Za vznikem těchto certifikací ale nestojí žádný osvícený developer či úředník, který chtěl stavět budovy šetrnější k životnímu prostředí. Certifikace jsou výhodné pro finanční trh a povětšinou nemají s lepším či udržitelnějším designem co do činění. Vy ale nedostanete povolení k realizaci bez toho, aniž byste na danou věc získali certifikát.

Foto Wojciech Chrubasik


Bavíme se tu hlavně o budovách, platí totéž i v širším kontextu městského prostředí?


Ano, neměli bychom navrhovat jen budovu vedle „něčeho“, měli bychom uvažovat o prostředí, které tuto budovu obklopuje. Měli bychom navrhovat veřejné prostory, které jsou schopny adaptovat se na základě okolností a potřeb různých aktérů, a navíc v čase. Otázkou není, jak vystěhovat lidi a ochránit zvířata, nebo naopak. Otázkou není, jak věci separovat. Otázkou je, jak vytvořit město pro lidi, živočichy i rostliny — město obyvatelné pro všechny, ve stejný čas na témže místě.

Je spousta architektonických projektů a vizí vystavěných na dobrém záměru, avšak často nejsou konzultovány s lidmi z jiných oborů. Věci pak nefungují tak, jak bylo zamýšleno, což může mít zásadní dopady.

V novém urbanistickém plánu Varšavy jsou navrženy pásy zeleně kolem města. Když se ale zeptáte biologů, řeknou vám, že takto navržená zeleň je pro ptactvo zcela nefunkční, protože ptáci potřebují alespoň dva kilometry dlouhou souvislou linii. Bylo by tak například lepší vytvořit pruhy zeleně směřující z okraje do centra města.

V knize uvažujeme nad tím, jak bychom pomocí regulačních plánů a jiných právních nástrojů pro plánování měst mohli přispět právům zvířat a rostlin na existenci v urbánním prostředí.

V praxi už takové úvahy existují, na výstavě ukazujeme příklady, jak je možné navrhnout veřejný prostor, který se může adaptovat v průběhu času. Místo, které slouží jako hřiště, může například posloužit pro zadržení dešťové vody.

Dalším výborným příkladem je třeba park ve francouzském Lille či jiné projekty krajinářského architekta Gillese Clementa. Ten se ve své praxi snaží ponechávat „kompetence k navrhování“ přírodě. Pro lidi jsou však tyto postupy často těžko přijatelné, protože byli spoustu let učeni, že můžou ovlivňovat a kontrolovat vše a že je to tak správné.


Příroda je v současném městě často užívaná jako symbol, jako nositel hodnoty. Dokonalá zeleň dotváří projekty, aby byly politicky akceptovatelnější. Pokud je zeleň „příliš živelná“, může být naopak považována za nedostatečně reprezentativní, nepřijatelnou až nebezpečnou. Ve své přednášce v galerii VI PER jste zmiňoval také dům nad vodopádem od Franka Lloyda Wrighta jakožto stále rezonující předobraz dokonalé „koexistence architektury a přírody“. Není ale naše potřeba „přírody pod kontrolou“ také jenom trendem, který už končí?
Příroda je v současném městě často užívaná jako symbol, jako nositel hodnoty. Dokonalá zeleň dotváří projekty, aby byly politicky akceptovatelnější. Pokud je zeleň „příliš živelná“, může být naopak považována za nedostatečně reprezentativní, nepřijatelnou až nebezpečnou. Ve své přednášce v galerii VI PER jste zmiňoval také dům nad vodopádem od Franka Lloyda Wrighta jakožto stále rezonující předobraz dokonalé „koexistence architektury a přírody“. Není ale naše potřeba „přírody pod kontrolou“ také jenom trendem, který už končí?


Přístup se už pomalu začal měnit, příroda je ale stále velmi estetizována. Myslím, že v první řadě musíme přijmout opravdový obraz přírody a vzít za své funkční postupy vytváření systémů koexistence, nebo se naopak učit, jak věci prostě nevytvářet.

Podíváte-li se na komplexy kancelářských budov či obytných čtvrtí, které se v dnešních dnech staví, jsou plné zeleně, vysokých travin, úlů a podobně — lidé žádají divokost. Opravdová divokost ale není kompatibilní s naší potřebou absolutní kontroly nad prostředím, ve kterém žijeme, a tak komponujeme falešné obrazy divokosti, tvořené z vyšlechtěných okrasných rostlin. Tyto návrhy mohou být bezpochyby pro biodiverzitu přínosnější než zastřižený trávník, ale energie, kterou spotřebujeme na jejich zavlažování a udržování jejich stálého vzhledu, rozhodně není ekologická.

Ve škole se stále učíme o domě nad vodopádem od Franka Lloyda Wrighta jako o návrhu, jehož konceptem je propojení architektury s přírodou. Tento dům ale paradoxně spíše přírodu, která na místě byla, zničil.

Všechny příklady modernistických projektů s upravenými zahradami a sečenými trávníky, na které se můžeme dívat skrze velké okno z obýváku, a díky tomu být v dokonalé rovnováze s přírodou, jsou ve skutečnosti pouze vykořisťováním přírody.

V jedné z kapitol knihy se věnujeme ruderálním rostlinám, které možná nejsou tak esteticky uspokojivé, ale jsou velmi odolné vůči extrémním podmínkám. Umí například čistit kontaminovanou půdu a připravit ji pro méně odolné, ale ekosystémově hodnotnější rostliny. Mají však specifický životní cyklus, každý rok vyrostou na jiném místě. Neumíme ohraničit území jejich výskytu, zkrátka je nemůžeme kontrolovat — a to je problém.

Musíme změnit dogma posledních padesáti let, které bylo neseno posedlostí kontrolou a minimalistickým designem, který vyžaduje neustálou údržbu a má stále stejnou hodnotu.

Foto Wojciech Chrubasik


Myslím, že v tom celém může hrát zásadní roli také estetika vizualizací a dalších vizuálních výstupů, které vytváříme a následně konzumujeme — obrazy vznikají na základě předobrazů. Všechny ty reklamy na tramvajích a billboardech částečně určují naše vnímání světa, „naší realitu“, reprezentují akceptovatelnou estetiku. Kdyby vypadaly jinak, byly by i naše požadavky jiné?

V interiérech patchworkové estetiky to již dávno akceptujeme. V pokojích máme nábytek z šedesátých let, sháníme modernistické lampy, kupujeme staré věci s patinou. Měli bychom tento přístup přijmout i ve větším měřítku, u budov, ve veřejném prostoru.

Myslím, že i rostoucí zájem o postmoderní architekturu — která byla vše, jen ne ekologická —, a o tyto „kolážové estetiky“, nám může pomoci. Měli bychom se oprostit od vize koherentní dokonalosti minimalistických budov, kde k sobě vše ladí a vše do sebe zapadá. Stejně jako se rozplýváme nad fotkami nerealisticky naklizených minimalistických interiérů v architektonických časopisech, měli bychom se zaměřit i na fotky exteriérů.

Připomíná mi to projekt polského architekta Roberta Konieczneho, který navrhl vnitřní atrium, kde nebyl dostatek slunečního světla pro růst živého trávníku. Proto byl v rámci projektu vyvinut nový prvek nazvaný „hybridní tráva“. Polovina trávníku byla z plastu a polovina přírodní, takže trávník vypadal živě a byl schopen přežít náročné podmínky. Už dávno ale známe tisíce druhů rostlin, které by byly tyto podmínky schopny přežít, jenže nesplňují požadovaný „minimalistický design“.


Ještě bych se ráda zeptala na ochranu krajiny a přírodních procesů. Jaké jsou nástroje komplexní ochrany přírodních procesů ve velkém měřítku?


K tomu, abychom chránili krajinu, musíme ochránit proudění vody, větru, procesy eroze, teplotu a další aspekty, protože když se jeden z těchto faktorů změní, změní se i krajina. Tyto procesy nemůžeme „nadesignovat“, lze však udělat krok zpět a vytvořit regulace, které zabrání lidem, aby některé z nich narušovali.

V knize se problému krajiny dotýkají Marta Tomasiak a Marta Przygoda. Snaží se nastínit, jak v devadesátých letech změnily podobu krajiny společnosti obchodující s tújemi a dalšími zahradními rostlinami. Túje vnímáme jako přirozenou součást prostředí, ve kterém žijeme, ale už nevidíme, co vše je za tímto fenoménem skryté.

Jsou to rostliny velmi odolné a nenáročné na závlahu, tudíž jsou výhodné pro pěstování i transport, díky čemuž se pro obchodníky stávají jednou z nejvýdělečnějších komodit. A tak firmy produkují túje ve velkém a nás přimějí, abychom je vysazovali. Součástí toho jsou všemožné magazíny, které vytvářejí naše představy o tom, jakou zahradu bychom měli chtít.

Důležitou otázkou je samozřejmě to, jak moc do přírodních procesů zasahovat, či nezasahovat, specificky v případě, kdy se v území nacházejí nepůvodní či invazní rostliny. Pokud bychom nechali celý proces na přírodě, mohli bychom také přijít o druhy, které v ní chceme.


To mě přivádí k myšlence „plánování nerozvoje měst“, tzv. undevelopment plan for cities, který v knize také rozvíjíte. Zajímalo by mě, co tento plán nerozvoje v praxi znamená?


Princip nerůstového plánování měst by měl primárně znamenat, že zvyšujeme kvalitu prostoru namísto toho, že prostor tzv. intenzifikujeme. Jde o komplexní záležitost: je třeba uzákonit spoustu pravidel, propojit plánování měst s re-use strategiemi a udělat z nich nejvýhodnější možná řešení; je třeba vytvořit takové zdanění, které podpoří užívání existujících budov a zastaví jejich bourání; je třeba zastavit spekulace s nemovitostmi. To je nerůst, který můžeme mít, ale bohužel nemáme, protože jsou tu budovy, které čekají na nové investice, a nikoli na to, aby se samy investicí staly.

Myslím, že teze „už nikdy nic nestavět“, je validní, jediná věc kterou bychom měli stavět, je sociální infrastruktura nebo sociální bydlení. Všechno ostatní by mělo využívat existujících zdrojů.

Můžeme si představit třeba všechny ty obrovské obchodní domy z devadesátých let, které budou opuštěné nebo redefinované k jinému užívání. Nebudeme potřebovat velké investice ani množství energie k jejich demolici či k odstranění velkých ploch asfaltu kolem. Představme si, že „zaměstnáme“ invazní rostliny, které to pro nás vykonají. Musíme přemýšlet o přírodě jako o další funkční infrastruktuře, která je součástí města a naučit se s ní pracovat v daleko větším časovém horizontu, než jsme zvyklí.

V základu bychom ale měli přijmout nedokonalé situace, vizuálně i funkčně, a vzdát se vlastního komfortu a kontroly nad prostorem. Měli bychom nechávat věci více na přírodě a vytvářet pro ni ve městě více prostoru.


Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.


(Úvodní obrázek: Musíme změnit dogma posledních padesáti let, které bylo neseno posedlostí kontrolou a minimalistickým designem, který vyžaduje neustálou údržbu a má stále stejnou hodnotu. Foto Wojciech Chrubasik)