Autorka textu: Barbora Antonová
Článek vznikl ve spolupráci s Deníkem Referendum v rámci rubriky Město.
Tragédie, při níž uhořelo osm lidí, dokládá naprostý cynismus a neochotu části veřejnosti a většiny politiků rozumět důvodům bezdomovectví. Většina lidí bez domova by se přitom postavila na vlastní nohy, jakmile by měla jistotu bydlení.
Od smrti osmi lidí při nočním požárů stavebních buněk v Brně uplynul týden. Zpráva o čtvrtém nejtragičtějším českém požáru od roku 1990 mezitím zapadla a naše naděje, že se otřesná událost stane katalyzátorem změn v přístupu k lidem bez domova a bezdomovectvím ohroženým, opět vzala za své.
Část veřejnosti je možná přesvědčená, že společnost nenese za jejich smrt žádnou odpovědnost, byli to přece bezdomovci, určitě byli opilí a v objektu byli neoprávněně. Slyšet můžeme i obvyklý mýtus: oni na ulici chtějí být z vlastního rozhodnutí. Tento pohled bohužel sdílí i většina brněnských politiků, kteří tvrdí, že dělají všechno, co můžou, aby lidem na ulici pomohli, ale s těmi je prý těžké pořízení. Pojďme se tedy na to „všechno, co můžou“ podívat podrobněji.
Brno bylo na dobré cestě, než…
Brno v letech 2016—2017 uskutečnilo pilotní programy zabydlování lidí v bytové nouzi: rapid re-housing (rychlé zabydlování rodin) a housing first (zabydlování jednotlivců v dlouhodobé tíživé sociální a zdravotní situaci). V obou programech se znovu ukázalo, že řešením bezdomovectví a souvisejících problémů je stabilní bydlení. Mnoha lidem stačilo k vyřešení své tíživé situace jen to, že získali byt, jiní potřebovali podporu sociálních služeb, ale všem se životní situace zlepšila a drtivá většina z nich si bydlení udržela.
Výsledky těchto programů byly natolik přesvědčivé a dopady ve všech myslitelných sférách tak pozitivní, že se plánovalo jejich pokračování s ambiciózním cílem dostat z ulice do bytu během několika let stovky rodin a v podstatě ukončit bezdomovectví v Brně. Brněnský model zabydlování, dokonce s podporou státu, následovala řada měst a obcí — ovšem s výjimkou Brna, které po volbách v roce 2018 programy zabydlování naopak zcela utlumilo.
Z tehdejších i nynějších vyjádření politiků jasně vyplývá, že nemají sebemenší představu o příčinách bezdomovectví, odmítají vnímat odborníky a řídí se pouze svými laickými názory, které by člověk možná toleroval u nevzdělaných a frustrovaných diskutérů na sociálních sítích, ale neočekává je u veřejně činné osoby.
Připomeňme třeba neslavně proslulý výrok tehdejší kandidátky na primátorku a nynější primátorky, kterým dokázala dohnat k slzám jak odborníky na bezdomovectví, tak odborníky na duševní zdraví a adiktologii: „Na druhé straně projekt zabydlování bezdomovců — jednotlivců bych zcela jistě nepodporovala. Z velké většiny jde o drogově závislé osoby, o lidi, kteří mají například tendence k sebevraždám, a nepovažuji za bezpečné tyto osoby zabydlovat do domů mezi slušné, pracující a platící nájemce.“
Předvolební slib Markéty Vaňkové se podařilo splnit dokonale a možnost stát se „slušnými, pracujícími a platícími nájemci“ byla upřena stovkám rodin. V tomto duchu pokračuje politika brněnské radnice i po dalších komunálních volbách.
Naprosto zoufalá je například zpráva k projektu zabydlování domácností s využitím metody Housing First z ledna 2023, kde se píše: „Za poslední tři roky se zvýšil počet žadatelů o sociální byt s potřebou komplexní sociální podpory o více než 100 %. … Primárním cílem projektu je ukončit bytovou nouzi 20 domácnostem prostřednictvím poskytnutí pronájmu sociálního bytu. … Doba realizace projektu je 33 měsíců, předpokládaná doba realizace je od 1. 1. 2023 do 30. 9. 2025.“ Dvacet bytů za tři roky při dvojnásobném počtu potřebných rodin…
Životní jistoty mohou vmžiku pominout
Podle samotné radnice jsou v Brně asi dva tisíce lidí bez domova. Nevím, podle jaké metodiky bylo číslo zjišťováno a kdo všechno do kategorie spadá, ale z praxe můžu říct, že bezdomovectvím je ohrožen mnohem větší počet osob, včetně rodin, které dosud nikdy v podobné situaci nebyly. Řada jednotlivců, samoživitelů a samoživitelek i úplných rodin přišla během covidové pandemie o část příjmů (druhé práce, přivýdělky) a energetická krize jejich dosavadnímu životu zasadila poslední ránu.
Dříve bezproblémové a stabilní rodiny ze střední třídy každý měsíc zjišťují, že jejich výdaje jsou vyšší než příjmy, že jim po zaplacení nájmu a energií nezbývají prostředky na důstojný život, že musí šetřit na jídle a na výdajích pro děti. Poprvé v životě uvažují, zda si budou schopny udržet bydlení i v následujících měsících. Samostatnou kapitolou jsou pak matky s dětmi v azylových domech a ubytovnách, které se neustále stěhují, a jejich děti střídají školy a prostředí. Lze celkem snadno odhadnout, jak úspěšné budou tyto děti za pár let, když budou hledat své vlastní bydlení.
Výše nájmů mezitím nezadržitelně stoupá a s ní roste i napětí ve společnosti. Opovržení lidmi bez domova, kteří uhořeli, pátrání po vysvětlení tragédie všude jinde než tam, kde leží její skutečné příčiny, a pocit „mně se to stát nemůže“, se může snadno obrátit proti těm, kteří tyto názory a pocity chovají. Člověkem bez domova se může stát kdokoli z nás — a mnohem rychleji než si dokážeme představit.
Řešení situace se nabízí
Má tahle situace nějaké řešení? Samozřejmě má a je vlastně velmi jednoduché. Vyžadovalo by ale aktivizaci veřejnosti, silný tlak na všechny odpovědné osoby a hlavně změnu uvažování o lidech bez domova.
Na úrovni státu je třeba rychle prosadit opravdu funkční zákon o sociálním bydlení. Na úrovni obcí je zapotřebí brát v úvahu veškeré dopady neřešeného bezdomovectví: degradaci veřejného prostoru, vyšší náklady na zdravotní péči a represi, mrhání talentem dětí, které nemají zázemí ke svému rozvoji, vyřazování části lidí z pracovního procesu a související výpadek příjmů státního rozpočtu, ale především to nejzásadnější a nejnepřijatelnější: dehumanizace bližních.
V Brně to máme úplně nejjednodušší, řešení se nabízí samo. Víme, že město je schopné dát dohromady čtyři až sedm miliard na naprosto zbytečnou a nehospodárnou hokejovou halu, o kterou nestojí ani sami hokejisté. Takže stačí jen maličkost, aby se vedení města přestalo chovat jako pětileté umíněné dítě, které si vynucuje nesmyslnou hračku, a převedlo prostředky na výstavbu nových bytů.
Za částku určenou na zbytečný stadion mohou být bytů tisíce (výstavba jednoho bytu 2+1 stojí kolem dvou milionů korun). Tisícovkami nových nájemních bytů by Brno jednak uspokojilo poptávku po bydlení vzývaných „slušných pracujících“ a zároveň stabilizovalo rodiny, které se dnes potácejí na hraně bezdomovectví. Většina z těchto rodin opravdu nepotřebuje nic dalšího, stálé bydlení je základní podmínkou vyřešení jejich dalších problémů.
O zbývajících pár desítek (nikoli stovek), „se kterými se špatně pracuje“, se dokážou postarat neziskovky. Stávající vedení města Brna vůči lidem v nouzi odhodlaně prosazuje kult odpovědnosti a zásluhovosti — mohlo by tedy začít u sebe a svým odpovědným přístupem ke správě veřejných financí si zasloužit pověst slušných politiků.
Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.
(Úvodní obrázek: Člověkem bez domova se může stát kdokoli z nás — a mnohem rychleji než si dokážeme představit. Třeba právě v důsledku požáru. Foto Sylvain Pedneault, WmC)