29. 11. 2022

Město pro každého. Na půli cesty k férovému a spravedlivému životu ve městě

4AM

Autorka textu: Bára Šafářová

Článek vznikl ve spolupráci s Deníkem Referendum v rámci rubriky Město.

Kniha Osamu Okamury a výtvarníků Davida Böhma a Jiřího Franty usiluje přiblížit, jak fungují a s jakými problémy se potýkají dnešní města. Opomíjí však některé podstatné kontexty otázky spravedlnosti v městském prostředí.

Titul hovoří za vše — slibuje knihu potřebnou, ba víc — nezbytnou. Ideálům ovšem není lehké dostát. Města jako taková byla a jsou jen zřídkakdy stavěna opravdu pro všechny — tedy i pro ženy, rasové a etnické menšiny, LGBTQAI+, lidi s postižením a tak dále. Díky pokrokům v územním plánovaní v oblasti sociální spravedlnosti už však dnes máme nejenom poměrně přesnou představu, jakým způsobem jsou ve městech skupiny lidí vylučovány, ale víme dokonce i to, jaká jsou řešení tohoto problému.

Kniha Osamu Okamury se pokouší tento přístup přenést i do architektonicko-urbanistických poliček českých knihkupectví, jež jinak zatím plní spíše svazky věnované architektonické formě či starým mistrům. V éře klimatické nouze, která předznamenává nové sociální konflikty, je téma spravedlnosti skutečně zásadním a nanejvýš aktuálním.

Komplexní otázky města v poutavém zpracování

Impulzem k sepsání Města pro každého byl Okamurovi tříměsíční stipendijní pobyt v Chicago Architecture Center. Inspiraci pro svou knihu pak našel především v publikaci No Small Plans — grafickém díle, který mladým obyvatelům Chicaga představuje dilemata a každodenní dopady městského plánování a staví je před otázku: „Jak by mělo vypadat město pro všechny?“

Okamurova kniha působí epicky: lesklý papír je zaplněn ručně kreslenými ilustracemi a celostránkovými fotografiemi poctivě propracovaného modelu fiktivního města od Davida Böhma a Jiřího Franty. Miniaturní ulice zaplnila dvojice výtvarníků desítkami obyvatel, městskou faunou, drzou reklamou i celou řadou drobných vtípků.

Ve čtrnácti kapitolách věnovaných „kritickým tématům našich současných měst“ autor pokrývá širokou škálu komplexních urbanistických problémů a doplňuje je namátkově vybranými příklady jejich řešení z celého světa. Zabývá se řadou témat od problematiky městských zón, přes způsoby dopravy, otázky bydlení a životního prostředí až po nedostatečné zapojování veřejnosti do plánování jako takového. Kniha v úvodu definuje základní pojmy a uzavírá ji krátká kapitola, v níž se autor věnuje šesti příkladům dobré praxe.

Stejně jako No Small Plans, i Město pro každého přibližuje komplexní témata prostřednictvím poutavých vizuálů — na fotografiích Pavla Horáka jako by model ožíval a vtahoval čtenáře přímo do pouličního ruchu. Obrazový doprovod však leckdy vyznívá neutěšeně až cynicky: zanedbaná veřejná prostranství jsou plná odpadků, aut, policistů, demonstrantů a lhostejných chodců mezi rozpadajícími se budovami. V pozadí se rýsují nápisy na otravných billboardech a vulgární graffiti, městem teče znečištěná řeka a line se dusivý kouř.

Nenechte se mýlit, přes satirické vizuály — pro mladé recipienty jistě atraktivní — není Město pro každého rozhodně knihou určenou dětským čtenářům. Namísto jednoduchých diagramů a vysvětlivek, jakých Okamura užívá kupříkladu v tematicky spřízněném příspěvku pro časopis Raketa, narazíme v knize na terminologii i vrstevnatost textů hodných spíše vysokoškolských přednášek a skript. Navzdory označení „manuál“ však kniha překvapivě nenabízí mnoho návodů a konkrétních postupů.

Pro lepší pochopené, koho a jak kniha oslovuje, respektive má potenciál oslovit, jsem ji porovnala s jejím předobrazem — již zmíněným grafickým románem No Small Plans. V následující analýze se detailněji soustředím především na zahrnuté ilustrace, obrazové zpracování a kapitolu Gentrifikace a nedostupné bydlení, v níž jsou vysvětlovány pojmy, jež právě s diverzitou a spravedlností ve městech bezprostředně souvisejí.

Kdo se bude cítit zastoupený? A záleží na tom vůbec?

„Nenajdou-li děti v knihách svůj odraz, nebo se jedná o obraz pokřivený, negativní či posměšný, dostává se jim bolestné lekce, jak malou hodnotu jim společnost, jejíž jsou součástí, přikládá“, napsala v jednom ze svých stěžejních článků z roku 1990 Rudine Sims Bishopová.

Téměř o třicet let později Sarah Park Dahlenová konstatuje, že ze všech dětských knih publikovaných ve Spojených státech v roce 2018 má hned polovina hlavní postavu bílé pleti, a dokonce i hrdinů zvířecího a podobného typu je více (o 27 procent) než všech hlavních postav, jejichž rasu či etnicitu bychom přiřadili do skupiny BIPOC (Black, Indigenous, and People of Color). Zářným příkladem, jaký musí být pocit spatřit se konečně v hlavní postavě, jsou emotivní reakce černošských dívek na obsazení hlavní hrdinky v nové verzi Disneyho Malé mořské víly: „Vždyť ona je hnědá jako já!

My Češi jsme převážně bílí a etnicky homogenní. Dává nám to ovšem právo okázale přehlížet, ne-li přímo ignorovat, existující diverzitu? Ve své zprávě z roku 2020 Evropská komise proti rasismu a nesnášenlivosti uvádí, že značná část našich populací Romů, přistěhovalců a žadatelů o azyl čelí diskriminaci, rasistickým a dalším nenávistným projevům nebo nějaké formě segregace — problémům, které je třeba řešit, ať již prostřednictvím inkluzivního vzdělávání, školením pro vymahatele práva, „hate free“ kampaněmi či efektivními integračními plány.

Nejde samozřejmě pouze o hledisko etnicity, rasy či národnosti — každá společnost, tu českou nevyjímaje, je komplexní skládačkou celé řady vzájemně se prolínajících identit, lidí různých pohlaví, sexuální orientace i možností a příležitostí. Město pro každého tak nese o to větší zodpovědnost — jelikož má být kniha přeložena do několika evropských i světových jazyků — při oslovování širokého spektra identit svého potenciálního čtenářstva.

Hovoří tedy Město pro každého jazykem inkluze a rovnosti, tedy jazykem hodnot, k nimž se kniha hrdě hlásí svým názvem? Zobrazuje obyvatele měst ve vší pestrosti a smysluplných rolích — tedy tak, aby se s nimi mohlo identifikovat co nejširší spektrum (nejen) českých mladých?

Nemá-li dílo hlavních postav, prozradí více čísla. Spočítala jsem, že Město pro každého obývá celkem 514 lidí, u nichž lze identifikovat zamýšlený gender, rasu, etnicitu, věk či fyzické možnosti. Výsledek? Při listování se budou zcela nepochybně nejlépe cítit dospělí bílí cis muži — naprostá většina postav (celých 83 procent) totiž vypadá jako oni. Daleko za nimi — s třináctiprocentním zastoupení — pokulhávají cis ženy. Mladí všech genderů dohromady se v knize objevují jen zřídka (v cca čtyřech procentech případů) a povětšinou jen kdesi bezradně postávají.

Mnohé z postav — s ohledem na skutečnost, že jde o knihu zaměřenou na mladé, možná poněkud překvapivě — na stránkách Města pro každého kouří a popíjejí. Aby však čtenářky a čtenáři našli alespoň nějakou postavu zastupující etnickou menšinu, vozíčkáře či nevidomou osobu, musí se zaměřit na temná zákoutí a rozmazaná pozadí. Větší pozornosti se tu paradoxně těší i týpek v kostýmu Batmana.

V obrazech Města pro každého se tak mladí spíše nepoznají. A ještě méně jim vizuál pomůže k uvědomění si, že i oni mohou a měli by být plnoprávnými účastníky městské společnosti a k rozvoji měst sami přispívat. Zvláště patrné je to ve srovnání s již zmiňovaným předobrazem v No Small Plans.

Ústřední protagonisté a protagonistky zmíněného grafického díla — náctiletí napříč genderovým i etnickým a rasovým spektrem — jsou vyobrazeni jako ohleduplní pozorovatelé, respektuhodné, zvídavé a komunikující bytosti, jejichž hlas má v rozhodování o budoucnosti (nejen měst) svou váhu. Předloha zkrátka v daném ohledu adekvátně doceňuje mladého člověka a jeho žité zkušenosti zobrazuje coby naprosto relevantní faktor v chápání města i jeho potenciálu.

Zjednodušování problematiky rovnosti

V kapitole Gentrifikace a nedostatek dostupného bydlení Okamura, podobně jako autorky a autoři No Small Plans, vysvětluje složité urbanistické procesy prostřednictvím poměrně jednoduchého příběhu. Zatímco publikace No Small Plans provádí čtenáře a čtenářky třemi archetypálními příběhy vyloučení, vystěhování a moci realitního trhu v Chicagu, s cílem pomoci čtenářům a čtenářkám vžít se do situace a odpovědnosti spojené s budoucí rolí v plánování města a podnítit tak kritické myšlení, Město pro každého přistupuje k problematice odlišně.

Kniha promlouvá ke čtenáři řetězením příčin a následků abstraktních pojmů okořeněných příklady z celého světa — Londýna, Berlína, Chicaga, Jižní Afriky. Z rozmanitosti se vinou gentrifikace stává vysídlení, segregace graduje v hypersegregaci a vrcholí kriminalitou a násilím. Vše drží zdánlivě pohromadě, neboť příběh působí logicky. Až na to, že v něm chybí nezbytný kontext — velcí hráči, jemné nuance, bližší upřesnění, ale i odpovídající odkazy.

Na vysvětlenou: v případě USA by takovým patřičným kontextem bylo zohlednění rasové a etnické segregace ve Spojených státech, jež se promítla do dlouhodobé koncentrace moci v rukou bílých, rasisticky motivovaných zásahů federální vlády, praktik bankovního sektorudeveloperů a soustavné diskriminace na trhu s bydlením. Gentrifikace, vysídlování i segregace jdou ruku v ruce s mocenskými praktikami.

Město pro každého se však o jejich zásadní roli, snad s jedinou výjimkou, vůbec nezmiňuje. Namísto toho jsou uvedené procesy prezentovány jako přirozené důsledky chování jednotlivců a osobních preferencí („je přirozené, že se raději setkáváme s lidmi, se kterými si jsme v něčem podobní“), individuálního úspěchu či fází lidského života („méně úspěšní lidé nebo lidé, kteří už nejsou v produktivním věku“).

Výchozím bodem plánování má být podle Města pro každého využívání regulačních nástrojů k podpoře diverzity, jelikož právě ona do měst přináší „energii a potenciál“ či „nové nápady, životní styl, jídlo, kulturu“. Autor na téže stránce vysvětluje: „Urbanisté ve velkých multikulturních megaměstech zjistili, že lidem stačí poskytnout příležitost žít v těsné blízkosti a naučit je toleranci a spolupráci“.

S pozitivním vykreslením diverzity — prezentované zde poněkud zjednodušeně nikoliv optikou spravedlnosti či férovosti, ale skrze kuchyni a životní styl — samozřejmě není důvod polemizovat. Zbytek tvrzení je však — i s ohledem na chybějící zdroje — poněkud v rozporu s aktuálním výzkumem a poznáním. The Handbook of Segregation vysvětluje naopak že „život v blízkosti jiných příjmových skupin sám o sobě nestačí k překonání rasových, etnických ani třídních rozdílů ve společenských vztazích“.

Dobré vykročení na další cestu

Gentrifikace, vysídlování i segregace jsou bezesporu mnohovrstevnatými a komplexními urbanistickými tématy. Snaha problematiku zjednodušit pro mladé čtenářstvo je velmi šlechetná, autor však do jisté míry přebírá odpovědnost za to, do jaké míry jí budoucí světoobčané — tedy ti, kteří svět a jeho utváření převezmou po nás — skutečně porozumí, do jaké míry budou otevřeni pozitivním řešením.

Proč užívat termínu „ghetto“, pokud je jej (přinejmenším v americkém kontextu) možno považovat za pobuřující až rasistický? Přesný inkluzivní jazyk, jasně artikulovaná a dobře zdůvodněná a podložená tvrzení, vyvracení hluboko zakořeněných stereotypů i volba relevantních příkladů dokážou mnohem víc.

Okamura se v kapitole Gentrifikace a nedostatek dostupného bydlení zastavuje někde v půli cesty. Přináší mladým čtenářkám nové, neotřelé téma k zamyšlení, při jeho zpracování však často náležitě nedokládá svá tvrzení, generalizuje, jen zřídka bere v potaz lokálně relevantní kontexty a o problematice inkluze se sice pokouší mluvit, ale z obsahu jeho vyjádření se ztrácí.

Coby úvod do problematiky rovnosti v urbanismu bych Město pro každého spíše nedoporučila — a obzvláště pak ne mladým čtenářům a čtenářkám. Mimořádnou hodnotu knihy však spatřuji v jejím PR potenciálu. Jako jeden z prvních český počinů svého druhu je skutečně vidět, a to nejen na pultech knihkupectví, ale i napříč médii či na sociálních sítích.

Město pro každého otevírá cestu k další — širší a nuancovanější — společenské diskuzi o spravedlnosti ve městě, importu nových myšlenek ze zahraničí i strukturovanější a smysluplnější podpoře lokálního úsilí napříč metropolitními a místními plánovacími i dalšími zainteresovanými institucemi.

Z anglického originálu přeložil PETR BITTNER.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.


(Úvodní obrázek: Gentrifikace, vysídlování i segregace jsou bezesporu mnohovrstevnatými a komplexními urbanistickými tématy. Snaha problematiku zjednodušit pro mladé čtenářstvo je velmi šlechetná, autor však do jisté míry přebírá odpovědnost za to, do jaké míry jí budoucí světoobčané skutečně porozumí. Foto Nadace české architektury)