Vizuální umělkyně Martina Havlíčková Holá se ve své aktuální výstavě Dlouhodobé cíle věnuje otázce bydlení, nerůstu a hledání štěstí v dnešním světě. Rozhovor o těchto tématech, o jejích předchozích projektech a tvorbě vedla kurátorka výstavy Nela Klajbanová. Audio-esej se stejným názvem si poslechněte na našem webu MĚSTO/Fórum pro snesitelnější každodennost nebo ve výstavě, která probíhá v etc. galerii v Praze ještě do neděle 22. května 2022.
Pro Český rozhlas jsi vytvořila podcast Poslední zpráva, který pracuje s archivními reportážními nahrávkami. Zabýváš se v něm aktualizací naší minulosti a řešíš aktuální témata jako například migrace, klima, robotizace nebo sexuální obtěžování. Podcast se věnuje i tomu, jak se změnila jejich rétorika. Mě při poslechu překvapilo, jak dlouho jsou daná témata ve společnosti palčivá a některá z nich stále bez většího vývoje. Cítila jsem jistou ironizaci toho, jak je nejsme schopni vyřešit. Bylo tvým cílem poukázat na neschopnost systému najít dlouhodobá řešení, nebo jen předložit čistě objektivní historický průřez? Mělo na výslednou podobu podcastu nějaký vliv, že jsi ho vytvářela právě pro veřejnoprávní rozhlas?
Objektivní historický průřez bych asi ani nebyla schopná předložit, to by chtělo dlouhodobější badatelskou činnost. Vytvořila jsem autorský pořad, který z ironie vyloženě těží. Podcast Poslední zpráva se skládá z úryvků z archivu Českého rozhlasu doplněných mými komentáři. Ty ale neměly věci dovysvětlovat nebo ironizovat, ale fungovaly jako propojení archivních ukázek. Ironie se tam dostává skrze jejich výběr, střih a sound design, který dělal Jonáš Rosůlek. Jsou to současná témata, u kterých jsem vždy chtěla ukázat vývoj, jak se zprávy z posledních míst postupně dostaly do centra našeho zájmu.
Aktualizovat minulost a připomenout například to, že v oblasti přijímání uprchlíků máme na co navazovat a že v roce 2015 nebyla problémem migrace, ale rasismus. Což dokazuje dnešní vřelé přijímání ukrajinských uprchlíků. A to pojmenování je opravdu důležité. V díle o klimatu jsem zdůraznila, že změnu iniciovali lidé a jejich aktivismus. Zaujalo mě, jak se v průběhu času změnila rétorika v médiích, že veřejnoprávnost neznamená dát stejný prostor protichůdným názorům, když jeden je možné vědecky dokázat a druhý ne. Témata, která jsem hledala, jsou vlastně věčná – migrace, identita, postavení žen ve společnosti, práce a volný čas. To, že podcast vznikl pro Český rozhlas, je zásadní. Jsou to archivy této instituce, a ona sama si tak nastavuje zrcadlo.
Kromě zmíněného podcastu se ve tvé práci objevují často otázky spjaté s časovostí a prolínáním minulého a současného. Je pro tebe samotná časovost tématem? Mohlo tvé působení v Českém rozhlase ovlivnit tvou práci s archivními a nalezenými materiály?
Myslím, že bez toho to nejde, čas nelze vypustit. Odkazují na to i názvy mých děl. Moje diplomka se jmenovala Vlny plynou, hory stoupají a klesají, čímž jsem chtěla poukázat na dvě časové roviny. Pohyb vln vidíme, ale i hory mají svůj pohyb, záleží na perspektivě pozorovatele. V nějakém grafu by pohyb vln a hor mohl vypadat úplně stejně. Video Psí dny (vytvořené pro stejnojmennou výstavu v galerii TIC) má také v názvu časový úsek. Příběh je o psovi, který uvízl někde v lese v podzemí starého lomu, a záchranáři se ho snaží vysvobodit. Skutečný příběh jsem převzala z médií a ubíhající čas budoval napětí. Šance na záchranu se snižovala. Pes byl uvězněný už příliš dlouho, vyčerpaní záchranáři pracovali nepřetržitě a prostředky vynaložené na jeho záchranu začaly být neúměrně vysoké. Práce s časem mě vždy fascinovala v literatuře. Často jsem si tam uvědomila určitou omezenost poznání na tomto světě. Třeba délka lidského života je časový úsek, který příroda vůbec nebere v potaz. Asi před deseti lety jsem měla výstavu v galerii City Surfer Office, která se jmenovala Krátkodobé cíle. Pamatuji si, jak jsem ten název vymýšlela. Vycházel z mého tehdejšího osobního vnímání a nemožnosti představit si něco trvalejšího. V podcastu Poslední zpráva naopak pracuji s poměrně dlouhým obdobím. Jde o třicet let vývoje nějakého tématu, přičemž začátkem byl rok 1990. Revoluční zlom jsem řešit nechtěla, aby se tím zbytečně neodváděla pozornost. Zároveň jsem chtěla zpracovávat období, které jsem prožila a mělo na mě vliv. Moje současná výstava Dlouhodobé cíle je nejen o spokojenosti a hledání štěstí, ale hlavně o limitech a nemožnosti některé věci změnit.
Ráda bych se přesunula k otázce bydlení, což je také jedno z témat tvé probíhající výstavy Dlouhodobé cíle v etc. galerii. Ty sama ses nedávno přestěhovala z velkoměsta na vesnici a odešla na mateřskou dovolenou. Došlo k nějakému přehodnocení tvých hodnot v rámci umělecké tvorby? Změnilo se nějak tvé přemýšlení nad tím, jak chceš umění dělat a co tě zajímá?
Umění se věnuji asi pořád stejně. Dřív jsem chodila do práce a něco tvořila po večerech, teď se starám o dítě a umění dělám zase ve volném čase. Určitě se pro mě změnila jeho důležitost. Z mé umělecké tvorby se stalo něco, co je jenom moje. Naší dceři je rok a půl, takže péče o ni byla doteď docela intenzivní a volného času jsem měla málo. Abych měla čas na umění, musela jsem přestat dělat jednu z honorovaných prací. To bych asi dřív neudělala. Ale myslím si, že umění chci dělat pořád stejně. Je mi jedno, jaký formát to bude, jestli video nebo výstava. Moje pomalost ve schopnosti zpracovat nějakou myšlenku je pořád stejná, takže většinou vyprodukuji jednu věc za rok. Z Prahy jsme se přestěhovali před rokem a myslím, že téma bydlení se do mé práce dostalo díky tomu, že my sami bydlení řešit nemusíme. Můj táta zdědil dům, který mi daroval. Došlo mi, že kdyby se to nestalo, tak bychom si s manželem vlastní dům asi nikdy nemohli dovolit. Předtím mě ani nenapadlo si na něco takového jako je vlastní bydlení pomýšlet. Žili jsme v pronajatém malém bytě v Praze a skoro polovina rodinného rozpočtu šla na bydlení. Bydlet ve vlastním by nám připadalo jako totální úlet, ale jednoduše jsme se s tím smířili. Teď, když mám od naší minulosti odstup, vidím ten rozdíl. Rodinný původ je prostě podstatný a já měla to štěstí.
V audio nahrávce ve výstavě vystupuje postava ženy, která nás provází nájemním bytem a sděluje nám svoje myšlenky, které jsou hodně asociativní. Můžeme v ní vidět nějaký fenomén doby nebo zástupkyni určité společenské skupiny? Má něco kritizovat nebo se má spokojit s tím, co má?
Ono to tam ani nezazní, že jde o nájemní byt, ale asi si to tam divák přirozeně dosadí. Mluví o tom, že si představuje, jak něco vlastní. Chtěla jsem, aby ta postava mluvila o takových povrchních věcech, a to nemyslím negativně. Chtěla jsem, aby člověku bylo příjemné trávit s ní čas a začal ji mít tak trochu rád nebo ji alespoň chápat. Při sledování několika youtuberů jsem si uvědomila, že je důležité s tou postavou jen tak být. Ona vám neříká, kolik vydělává, jaké má vztahy v rodině, co jí aktuálně trápí. Prostě vám jen ukáže, co si chce vzít dneska na sebe, co si maže na chleba, že je dobrý si každý den odlíčit obličej a jít na procházku. Žádné drama. Vy s ní trávíte čas a máte pocit, že je to vaše kamarádka, a ona tím vydělává. Žena ve videu popisuje svůj byt. Pořád jsem hledala, jaký byt by to měl být. Nakonec jsem zjistila, že všechny byty, které mi měly sloužit jako předloha, porovnávám s bytem, kde jsem sama vyrostla. Odstěhovali jsme se, když mi bylo patnáct let. O novém místě, kam jsme se přestěhovali, se mi nikdy nezdá, ale o bytě mého dětství se mi zdá a často v něm potkávám lidi ze současnosti.
Kromě otázky bydlení se výstava dotýká také nerůstu. Je to pro tebe osobní téma? Jak s tématem bydlení a nerůstu dnešní generace mohou souviset právě „dlouhodobé cíle“?
Na výstavě Dlouhodobé cíle je audio nahrávka s úryvkem z rozhovoru s ekonomem Dominikem Stroukalem pro Český rozhlas Plus. Poslouchat celý rozhovor pro mě bylo naprosto fascinující. On se dívá na svět úplně opačně než já, podle něj hodnotu určuje výdělek. Mně to přijde naprosto absurdní. S úplnou vážností říká, že člověk si může dovolit nebohatnout, jestli chce. Že lidé mají na výběr a nemusí hromadit majetek, jestli chtějí. Nejvíc mě asi provokuje to rčení, že „mají na výběr“. Jakože si někdo vybere být chudý? V mém okolí, když chce někdo něco vlastnit, zadluží se na celý život. Například já a můj manžel, ani jeden nedosahujeme průměrné mzdy, a to on je vysokoškolský pedagog a já zaměstnankyně Českého rozhlasu. Moje realita a lidí v mém okolí je jiná, než o které mluví ekonom Stroukal. Nerůst nebo recyklaci nebereme jako nějaký trend, který zrovna teď je, ale jako něco užitečného z dlouhodobého hlediska. Stejně tak nechápu, proč je ve městech tolik aut, když to pomalu tráví jejich obyvatele. Dá se doložit, kde se porušují normy, a že to má zásadní vliv na zdraví lidí. A pak vám někdo v rádiu říká, že máte přeci na výběr. Je hodně lidí, kteří prostě na výběr nemají.
Mě dřív hrozně iritoval termín kvalita života. Tehdy jsem byla mladá a připadalo mi příliš subjektivní a nemožné kategorizovat něco, co člověka dělá šťastným. Dneska už mě ten termín tolik neprovokuje. Víme, že ve smradu a hluku se nebydlí dobře, přesto v Praze i jinde vznikají nové čtvrti s ideálními podmínkami pro developery, ale vůbec ne pro lidi. Někdy mám pocit, že jako společnost jsme selhali. Mně spousta věcí přijde absurdních. Volá mi člověk, aby mi něco nabídnul, já ho ani neznám a on mi v první větě řekne, že mě nahrává. Mně to prostě přijde absurdní.
Martina Havlíčková Holá (*1987) absolvovala ateliér intermediální tvorby na Akademii výtvarných umění v Praze. Věnuje se především médiu pohyblivého obrazu, které prezentuje jak v galerijních instalacích, tak na filmových festivalech (např. MFDF Jihlava, PAF Olomouc). Od roku 2015 působila na rešeršním oddělení v Českém rozhlase, kde se věnovala tvorbě krátkých videí z archivních rozhlasových materiálů s názvem Auditorium a pro pořad ArtCafé na ČRo Vltava připravovala příspěvky o současném zahraničním umění. V roce 2019 se společně s Romanem Štětinou podílela na koncepci a dramaturgii projektu Schody času, multimediálním projektu s audiovizuální instalací, který reprezentuje 30 let svobody ve zvukové paměti. Je také autorkou rozhlasového dokumentu Poslední zpráva, skrze který poukazuje na současné události aktualizující naši minulost. Vytvářela pravidelný seriál o vizuální kultuře Serviz pro platformu Artyčok.TV.
Více info:
Audio-esej Dlouhodobé cíle
etc.galerie: https://etcgalerie.cz