21. 03. 2022

Petra Hlaváčková: Nedokončené rozhovory s Janem Taborem

4AM

U příležitosti nedožitých sedmdesátých osmých narozenin Jana Tabora, teoretika a kritika architektury, kurátora výstav a kulturního publicisty, přinášíme osobní vzpomínku jedné ze zakladatelek 4AM, taktéž kritičky architektury, dokumentaristky, levicově smýšlející feministky a jeho kamarádky.

Milý Jane,

těžko snáším pocit, že už si nezavoláme a já neuslyším tvoje burácivé: Petro! To jsem rád, že tě slyším! A neproberu s tebou třeba to, co zrovna čteme, co se děje v Česku a v Rakousku v politice, jak o tom píšou které noviny nebo koho budeme volit. Posledních pár let jsme si kvůli pandemii hlavně volali a domlouvali se, že se musíme všichni vidět – ve Vídni nebo v Mikulovicích. Podařilo se to konečně loni v létě na tvém Kunstkolchozu, kam jsme přijeli s rodinou. Byl jsi vtipný, v dobré náladě a zarytě sis nenechal pomoct s umýváním nádobí jako obvykle. V hospodě jsi zase trval na tom, že všechny zveš, a po cestě z přehrady jsi sbíral šišky na podpal, protože „opravdu dobře hoří”.

Co jsme se znali, pořád jsi něco někam psal a pořád jsi měl skluz. Když jsem tě při cestách do Vídně navštěvovala ve tvém bytě zaskládaném knihami, který sloužil jako noclehárna a styčný bod pro celou generaci českých a slovenských intelektuálů a intelektuálek, většinou jsi celou noc něco četl nebo psal, i potom, co jsme dopili víno a snědli všechno jídlo, cos měl doma, při celovečerní debatě u tvého kuchyňského stolu. Pamatuju si, jak sis u mě jednou objednal novou knihu o Miladě Horákové vydanou v ČR a druhý den u snídaně jsi o ní už vyprávěl.

Takto jsme tě poznali a pro náš okruh kritických kurátorek, teoretiček a architektů ze 4AM Fóra pro architekturu a média to bylo setkání přelomové. Našemu intuitivnímu levičáctví a chuti experimentovat jsi v konzervativním prostředí české architektonické scény kolem roku 2010 dodal povzbuzující legitimitu. A v žádné ze svých hutných přednášek o nečekaných souvislostech, které byly částečně improvizované, jsi nezapomněl svoje levicové a sociálně citlivé nastavení zdůraznit – k nevoli části českého publika nebo i samotných organizátorů, což pro některé z nás bylo v té době úlevnou katarzí.

Povzbuzením pro náš způsob uvažování o mezioborovém prolínání architektury, teorie, sociologie, historie nebo psychologie byla mezinárodní sympozionistická setkávání organizovaná f.e.a. – fórem experimentální architektury, které jsi ve Vídni založil společně se svou dcerou, historičkou umění Annou Soucek. Principem byla neformálnost, dost jídla a pití a otevřené atmosféry, která v duchu situacionismu vedla při prezentacích a diskuzích o různých tématech z různých disciplín v různých jazycích k zajímavým náhodným propojením ve zdánlivě nesouvisejících oborových světech. Takto fungovala i společná výstava f.e.a. a 4AM v brněnské Galerii architektury Člověk revoltující, při které byly použity dvojice diaprojektorů s tematicky sesbíraným obrazovým materiálem – Beton, Vesmír, Japonsko, SSSR, Cigarety, Milada Horáková, Margharete Shitte-Lihotsky – nestejnoměrné klapání diapozitivů a měnící se souvislosti sousedících projekcí na zdi.

Nezapomenutelnými zážitky pro mě a moje studenty a studentky ze Semináře dějin umění MU byly naše návštěvy Vídně nebo Mikulovic, tvoje pohostinnost, vřelost a neúnavné povídání o souvislostech architektury a politiky ve vídeňských ulicích nebo o „přehlížené architektuře” a „nervózních vesnicích” na zarostlém dvoře starého statku, který se postupně stával permanentní výstavou ready mades. Vždy se začínalo velkou snídaní a se všemi sis hned tykal. Syntézou tvého uvažování o architektonických formách v širokých politických a společenských souvislostech se pro mne stala hodnotící metodika poválečné architektury, která vznikla ve spolupráci Brna a Vídně a která nám tu po tobě, kromě mnoha inspirativních článků, knih a vzpomínek na tvoje výstavy, zůstala. V ní se spojuje, co jsi považoval při zkoumání architektury za důležité: nejen historická fakta a archivní nebo pramenné bádání (to byl nezbytný základ), ale hlavně dívání se na architekturu a její „hodnotová“ analýza. Dlouhé a zevrubné prohlížení, zírání, prolézání, okounění a chození kolem každého zajímavého domu nebo ruiny. Šlo ti o hledání jedinečných charakteristik, vlastností a kvalit, souvislostí architektonických a uměleckých forem, o vztah k okolí, inovativnost technologických řešení a souvislosti se společenským a politickým dobovým i současným kontextem. Každá tvoje komentovaná prohlídka konkrétního domu byla i o historických fenoménech, politických událostech a soukromých lidských osudech.

Naposledy jsme si volali před tvým odjezdem na Benátské bienále architektury loni na podzim a domlouvali se, že se konečně s našimi rodinami setkáme ve Vídni. Z Benátek ses ale už nevrátil. Myslím, že nejsem sama, kdo má od té doby pocit náhlého přerušení mnohaletého živého rozhovoru. Vlastně pořád čekám, že si zase zavoláme.

Jan Tabor s Annou Soucek a Petrou Hlaváčkovou, kurátorkou výstavy UMĚNÍ A OSVOBOZENÍ. EVROPA 1943-67: Lidé revoltující. 4AM/Galerie architektury v Brně 29. 1. – 27. 2. 2011.
Jan Tabor na vernisáži výstavy Kompaktní město kurátorů Petry Hlaváčkové, Jakuba Kopce a Szymona Rozwalky ve 4AM/Galerii architektury v roce 2011.
Jan Tabor ve svém Kunstkolchozu Mikulovice na symposionistických hodech v rámci cyklu výstav Konvolut pořádaných f.e.a. forum experimetelle architektur a 4AM v roce 2012.
Sympozium s Janem Taborem v rámci projektu 4AM, kurátorek Petry Hlaváčkové a Barbory Šedivé, Psychoanalýza jednoho prostoru/Sonda do podvědomí bývalé bohnické prádelny, Praha 2013.
Přednáška Jana Tabora Myšlenky o myslivnách v rámci výstavy Nechtěné dědictví: Architekt Jan Dvořák (1925 – 1998) kurátorky Šárky Svobodové v kulturním prostoru PRAHA/Fórum pro architekturu a média v Brně, 2017.