Autorka textu: Helena Huber-Doudová
Článek vznikl ve spolupráci s Deníkem Referendum v rámci rubriky Město.
Aktuální téma spojené s feministickou teorií pojala pražská all-male debata Urbanismu + způsobem, který je zcela popřel. Diskuse tak posloužila k jedinému: na jejím příkladu si můžeme ukázat diskriminaci, s níž se architektky setkávají
Péče je velmi skloňovaný pojem dneška — také v důsledku koronavirové krize, během které ženy nesly na bedrech výrazně větší podíl péče než muži, ať už v „první linii“ jako lékařky, zdravotní sestry a pečovatelky, nebo jako matky, učitelky, kuchařky či dobrovolnice.
A mělo to své důsledky: výzkum Život během pandemie organizace PAQ ukázal, jak se markantně se zhoršovalo duševní zdraví žen v návaznosti na různé formy lockdownu a uzávěry škol či školek. Kombinace pracovního a domácího „úvazku“ odhalila smutnou realitu tradičního rozdělení rolí, které spočívá na ženě jako pečovatelce.
Pojem péče pronikl i do architektonické diskuse. Za hlavní téma své letní diskuse si jej zvolila i pražská diskusní platforma Urbanismus +. Na první pohled atraktivní současné téma spojené s feministickou teorií architektury se ukázalo být v pojetí pražské diskuse zklamáním a paradoxně odhalilo tři typy diskriminace žen v Čechách.
Hledej ženu
Poprvé: k tématu péče, které historicky, ale i dnes vykonávají převážně ženy, nebyly žádné ženy pozvané (sami autoři neuvedli, že by ženy zvali a ani zjišťující otázka ve FB skupině Architekty žádnou pozvanou neodhalila). Je to podivuhodné ve dvou ohledech — jednak tuto aktivitu organizátoři neocenili, nepovažovali za nutné ženy k dialogu přizvat. V obecné rovině, je smutné, že tradiční rozdělení rolí odhalené i situací koronaviru, nadále neumožňuje ženám vystupovat z důvodu domácích povinností ve veřejném prostoru.
Diskuse probíhají ve večerních hodinách, kdy ženy-architektky obvykle přebírají svůj druhý „pečovatelský úvazek“ v rámci rodiny. Tradiční genderové role dominantně upřednostňují aktivitu muže na veřejnosti a ženy v domácnosti. Toto se promítá i do obsazenosti různých porot a veřejných akcí v architektuře, kde ženy zpravidla chybí. Ani v 21. století nefunguje rovné dělení domácích povinností, které by ženám umožňovalo se veřejně angažovat, pokud jsou k tomuto osloveny.
Péče v architektuře
Druhý problém se týká vymezení tématu samého. Péči organizátoři definovali jako starost o prostředí — „údržbu zeleně, implementaci zelenomodré infrastruktury“, péči o památky. Organizátor Ivan Gogolák by „nerad rozděloval gendery úlohovo,“ přestože pojem pochází právě z genderové teorie.
Právě v tom možná spočívá hlavní problém celého večera: ve špatném zadefinování a nedostatečném seznámení se s problematikou feministického původu pojmu. Klíčovým momentem pojetí péče v architektuře je definice architektury nikoliv jako objektu, ale jako procesu a utváření vztahů.
Co to znamená v praxi? Například neřešit pouze investiční náklady na výstavbu udržitelného rodinného domu, ale uvažovat také o dopadu na životní prostředí a sociální systém a dalších externalit (napojení na vodovody, kanalizace, elektřinu, silnice, …), stejně tak jako jeho programové náplně (diverzita věková, sociální, …) před tím, než se investice realizuje. Nejde o budování na principu tabula rasa, ale o zhodnocení již existujících staveb, které je v zásadě potřeba naplnit programem, nikoliv přidávat další formální úpravy.
Jde především o posunutí chápání role architekta od kreativního génia směrem k moderátorovi vztahů, o modifikaci profese tak, aby umožňovala participaci pečujícím. Jde o péči nejen o budovy, ale také o člověka, který je využívá. Jde o cílenou snahu o zapojení komunity, vytvoření vztahové sítě pro správu veřejných prostor a také o udržitelnost takových komunit.
Vzhledem k tomu, že večer neměl jasné teoretické vymezení, asi nelze mluvčím vyčítat, že se podrobněji významem pojmu a současnou posunutou feministickou teoretickou optikou, i přes marné snahy autorky textu, nezabývali. Co si tedy diskutující po pojmem péče představovali?
Tomáš Hudeček, bývalý primátor Prahy, prezentoval studii hustoty zastavění Prahy. Péče je podle Hudečka koncept, který zde byl odjakživa a jen je nově „zabalen“. Na přímý dotaz si Tomáš Hudeček péči v architektuře představuje jako sekání veřejného trávníku, v analogii k péči o domácí trávník, o který se pravidelně stará, zatímco jeho manželka pečuje o rodinný krb. Hudeček tak zjevně uvažuje v rámci tradičního rozdělení rolí: žena (nádobí, domácnost) a muž (trávník, venku).
V tomto pojetí muži zodpovídají za veřejnou správu a ženy za domácí. Toto ale nevypovídá o rovném rozdělení domácích a veřejných povinností a ani o zájmu zahrnout ženy do správy veřejných statků. Pandemie odhalila tradiční mužský mindset, tedy tradiční mentální vzorce v chápání rodiny.
Takto vzniká dichotomie, která znemožňuje přenesení konceptu péče na rovinu města jako veřejného prostoru. Ženy jednak blokují časově „ženské“ povinnosti v domácnosti, chápání péče tak úzce žensky vymezené (sociální služby, úklid, údržba, případně interiéry domů). Princip péče jako dlouhodobého budování vztahů a osobní, často emocionální angažmá na poli města a architektury je méně společensky ceněno než účast v komisích a odborných porotách.
Dalším mluvčím byl architekt Vít Rýpar, který hovořil o ochraně historických center — na jiné významy pojmu péče mimo tu „památkovou“ se nedostalo. Jako jediný se problematiky péče dotkl sociální antropolog Radan Haluzík. Svoji studii vágních terénů pojal jako úvahu nad tím, jak docílit co nejvyšší diverzity a inkluzivity prostoru, jaká úroveň péče je nutná a finančně udržitelná, a také jak zapojit komunity do tohoto dlouhodobého konceptu péče. Ani Radan Haluzík ale nebyl ochoten svůj přístup uchopit z perspektivy feminismu, přiznat ženám diskurzivní prostor.
Hlavně „negenderovat“
Třetí, diskurzivní, typ diskriminace jsem pociťovala já sama jako žena teoretička-intelektuálka, která vstupuje do mužského diskuse s feministickým impulsem. Chci podotknout, že v tomto nejsem ani první ani jediná. Poměrně intenzivně se konceptem péče zabývalo kolektivní sdružení umělkyň Feministické umělecké instituce.
Toto sdružení idenfitikovalo jako jednu z hlavních oblastí pro intervenci právě fungování institucionálního prostředí. Snaží se o aktivní inkluzi všech skupin, které jsou ve veřejném a diskurzivním prostoru marginalizovaní, usiluje o jejich rovnou reprezentaci a zpřístupnění všeobecně sdílených statků. V centru takového pojetí instituce stojí péče, kromě jiného jako vstřícnost k pečujícím osobám, a také padesátiprocentní zastoupení žen ve všech veřejných prezentacích a aktivitách.
Večer Urbanismus+ nejenže stál v příkrém rozporu k tezím, které zde byly nastíněny, ale nadto vytvořil exkluzivní diskurzivní prostředí, které kromě nulové reprezentace žen nepřipouštělo relevanci feministického přístupu vůbec ve snaze téma „negenderovat“.
Tato mužská diskuse pokračovala i po veřejné části v restauraci, kam nejenže ženy opět nebyly pozvány, protože nejsou intelektuálními partnerkami v rozhovoru, ale často jako pečující by se v zásadě sezení do pozdních hodin ani účastnit nemohly. Tímto se reprodukují ustálené, diskriminační vzorce, se kterými jsou ženy architektky a intelektuálky v České republice konfrontovány.
Diskuse Urbanismus + pojem péče dezinterpretovala, a de facto si ho tak přivlastnila. Tím paradoxně docílila pravého opaku toho, co od péče očekáváme — vytvořila situaci, ve které vznikl exkluzivní prostor pro muže a uplatnění výhradně mužské perspektivy.
Bez feministického ukotvení dramaturgie se v průběhu večera v drtivé většině replikovaly pouze zažité, málo inspirativní, zjednodušené chápání péče. Propojily se diskriminace přístupu, diskriminace obsahová a diskriminace diskurzivní. Debata nad tolik potřebným pojmem péče vedla jen k dalšímu posílení strukturálních nerovností, neboť ho obsahově vyprázdnila.
Přitom iniciativ, které se snaží jít pozitivním příkladem sice není mnoho, ale existují, jako například Lilly Reich Grant for Equality in Architecture organizované Mies van der Rohe Foundation, stejně tak zmíněný Kodex feministické instituce, ke kterému se připojila řada českých zástupců jako Cena Jindřicha Chalupeckého, Tranzit.cz a další.
Město jako sociální prostor si zaslouží, aby o něj architekti a architektky pečovaly a zohlednili diverzitu a inkluzi ve svých projektech.
Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.
(Foto: Veřejné akce, jichž se účastní architektky a umělkyně, mohou vypadat značně odlišně než diskuse Urbanismus a péče+. Stačí vytvořit inkluzivní prostor i pro ty, co pečují. FB Galéria Krokus, Bratislava Foto Galerie Krokus, Bratislava)