V rámci spolupráce s Centrem audiovizuálních studií FAMU v Praze uvádíme sérii tří autorských videí a text, které vznikly jako umělecko-výzkumný výstup ze skupinového projektu studentů a studentek semináře Politiky infrastruktur v akademickém roce 2019/2020 pod vedením Lukáše Likavčana.
Planet, Zone, Grid: A contemporary view on infrastructures – Anežka Horová, Daniel Burda, František Fekete
e:valuate – Marina Hendrychová, Marián Suchánek
INFRASTRUCTURES: individual representing the whole – Anežka Horová, Daniel Burda, František Fekete
Prolog
“Když civilizace začala vysílat družice do vesmíru, prodloužila tím svoje znalosti o perspektivu meziplanetárního prostoru. Jenže toto hledisko existovalo s příchodem myslícího člověka vždy. Než shořela alexandrijská knihovna, dalo se v ní dohledat dostatek řeckých pergamenů, které pojednávaly o znalostech v oblasti kosmických jevů. Řekové odhadli, že Země má kulatý tvar. Renesanční vědci posunuli Zemi ze středu vesmíru. Einstein opravil Newtonovy trajektorie a přenesl oběžnou dráhu Země do “vyjetých kolejí”, které byly vyhloubeny působením gravitace v časoprostoru. Dnes stojíme na prahu vesmírných objevů par excellence. Dokážeme se přesunout na veliké vzdálenosti, vyslat srozumitelnou komunikaci, která překoná setiny jednotek světelných let bez re-amplifikace nebo dokážeme snímat data z planet z jiných částí naší galaxie v reálném čase. Vesmír je jako reflexe našich vlastních představ o něm. Z jednoho konce vesmíru lze vyslat elektromagnetické vlnění, ozývající se v jiné části jako kdybychom ho vyslali ve stejný okamžik. Nikdo přesně neví proč, ale všichni to považují za naplnění spasitelské role člověka. Časoprostorové odchylky jsou něco, s čím se počítá. Astronomické nepřátelské jevy se vyskytují jen “velmi sporadicky”.
Poté, co silně poklesla světová populace v důsledku nezamýšlených efektů vakcíny Z6/7, se počet obyvatel planety relativně ustálil. Jižní kontinenty musely být opuštěny v důsledku otravy půdy jedovatými deriváty fosforu a oblast Sibiře byla uzavřena z důvodu tání permafrostu, v nichž byly uloženy starověké viry a bakterie, vůči kterým byly i novější vakcíny relativně neúčinné. V roce 2132 byla v prostoru Alfy Centauri nalezena silná kumulace grafénových meteoritů, která značně ovlivňovala krátkovlnou komunikaci. Poté, co byla na Zem dopravena část grafénu, se začalo s jejich výzkumem, především v kontaktu s novými laserovými paprsky o precizních vlnových délkách 312,02 a 342,34 nm. Vědecké kruhy byly toho názoru, že laserové opracování nerostů bylo možné i vzdáleně, na vzdálenost několika astronomických jednotek, pouze za pomocí správného využití extrémně silných paprsků a kalkulace vlivu gravitačních vln na let paprsku. Grafény v sobě ukrývaly možné řešení energetické krize, jelikož už dvanáct let nebylo možné účinně chladit fúzní reaktory, které experimentálně běžely ve Francii a v Japonsku. Po dvanáct let se nepodařilo jejich teplotu snížit na méně než 1800°C. Zdálo se, že brzy budou vyčerpány všechny zdroje levného chlazení stlačenými lehkými plyny. Tudíž se předpokládalo značné urychlení nekontrolovaného růstu fúzního jádra, které by postupně mohlo růst až do velikost přesahující velikost tenisového míčku. S vidinou, že růst může nabrat exponenciálního trendu, se nedalo nic ponechat náhodě.“
Úvod
Promýšlení fikčních realit může sloužit jako dobrý výchozí bod pro reflexi naší současnosti. Současnosti, kterou různé modely popisují jako stále se zamotávající síť všesměrových mediálně-infrastrukturálních relací a vlivů1. Budoucnost sama o sobě není ani utopická ani antiutopická. Představa, že nás čeká strašná katastrofa náboženských rozměrů, je jenom krajní pozice na neskutečně širokém spektru možností budoucího vývoje světa. Někde uprostřed tohoto spektra se nacházejí pravděpodobnější varianty různé budoucnosti jako např. “Země bez lidí”2, jež se ubírají po trajektoriích pomalu ochabující lidské aktivity na povrchu planety. Tak, jak se tomu zdá být i v našem spekulativním cvičení, budoucnost bude vždy připravena neustále nastolovat nová řešení na stále novější typy problémů spojených s životem na Zemi. Hledání těchto řešení nás bude vyčerpávat až do úplného konce.
Spekulativní pohled na budoucnost přináší jistý druh realistického uvažování o komplexních jevech, jež se odvolává na hledisko prostoru jako na své epistemologické východisko. Tento text se odvíjí od počátečního pozorování specifického infrastrukturálního prostředí – mezinárodního kontejnerového překladiště v Rotterdamu. To je interpretováno prizmatem tří vzájemně propojených, prostorově-mediálních hledisek, jež vycházejí z pozorování automatizovaných nebo uměle vytvořených krajin. Tyto zkušenosti sdílejí podmínku nemožnosti přístupu do řídícího střediska automatizace, a je jim tudíž společná pozice “krajního pozorovatele”, spekulujícího o skutečném významu a účelu takového infrastrukturálního systému. Cílem tohoto textu je porozumět tomuto prostoru a roli člověka v něm pomocí třech propojených pohledů.
Zóna
V kolektivní paměti nacházíme mnoho topoi bez lidí, jejichž efekty se opakují: temné lesy, pralesy, opuštěné ostrovy, širá moře. Fungují jako projekční plátna pro lidskou imaginaci, lze si do nich projektovat svá lepší a odvážnější já nebo zabavit naši nesplnitelnou představivost o nepřekonatelných horizontech. Nachází se zde patologická místa naší psychologie – zhmotňují se temná zákoutí lidské psychiky, je to prostor existence oživlých nočních můr. Čím více se svět zpřehledňuje a detailně mapuje, ubývá míst bez lidí. Tato místa jsou ale nezbytná, protože živí lidskou imaginaci. Místa bez lidí se virtualizují a místo nich se objevují zóny bez lidí.
“Zóna – a.k.a. zóna volného obchodu, zóna zahraničního obchodu, zvláštní ekonomická zóna, exportní zpracovatelská zóna nebo některá z tuctů variant – je dynamická křižovatka obchodu, financí, správy a komunikace. Pokud v současné scéně různé prostorové typy ukážou způsoby, kterými se architektura stala opakovatelnou a infrastrukturní, pak je to zóna, která ukazuje způsoby, kterými se urbanismus stal infrastrukturním.”3
Rotterdamský přístav je největší námořní dopravní uzel v Evropě. Rozkládá se od hranice města až do nejzápadnější části umělého přístavu Maasvlakte, který se nachází 40 km od Rotterdamu. Obě lokace propojuje soustava kanálů a plavebních komor. Podél hranice této spojnice se rozkládají přístavy, jeřáby a přečerpávací nádrže. Samotné přístaviště je schopné pojmout všechny myslitelné dopravní lodě, protože hloubka zátoky dosahuje 24 metrů. Nejdůležitější částí přístavu je právě Maasvlakte, je to cíp uměle vytvořené pevniny vyčnívající do oceánu. Uprostřed Maasvlakte se ukrývá uzavřený prostor, ve kterém se odehrává nejefektivnější část celého procesu překládání kontejnerů – plně automatizované překládání a manipulace s kontejnery, jak na pevnině tak na moři.
Rotterdamský přístav je zóna, protože splňuje zmíněné parametry. Jedná se o industriální park, do kterého je lidem odepřen přístup, protože by se mohli zranit, znemožnit plynulý chod některých strojů, jejich chování by mohlo mít nedozírné následky. “Dnešní automatizace je nejpohodlnějším prostředím v bublině továrny, kde jsou lidé chráněni před potenciálně nebezpečnými roboty a kde roste robotika chráněná před vandalismem a konvenčními očekáváními, jak by měla být obsazená oblast programována”4. Stejné omezení je pak aplikované obecně na všechny návštěvníky přístavu, rozšíření zóny, které proniká hlouběji nejen do skutečného prostředí, ale také se lidem zapisuje do vědomí jako imperativ nepřístupnosti prostoru.
V Rotterdamského přístavu pracují robotizované jeřáby a samořiditelné vozy, které překládají kontejnery z lodí na pozemní druhy přepravy. Jedná se o zónu, kterou můžeme jako zákazníci turistického výletu pozorovat zpoza plotu v pomalu jedoucím autobusu nebo z perspektivy výletní lodě. Co se před námi po celou dobu ukrývá a co živí naši představivost je však skrytá funkčnost, které má zodpovědnost za všechny úlohy, které stroje musí splnit, jelikož malou chybou se celý koloběh toku planetárního materiálu zpomalí a způsobí časovou ztrátu pro další odbavení materiálu do lodi, která přijede přesně za 4 minuty. Co dělají tisíce zaměstnanců Rotterdamského přístavu? Každý z nich vykonává jednotlivé malé úkony, které se poté spojí v komplexní funkčnost celého střediska. Taková komplexní funkčnost přesahuje schopnosti jednotlivce vidět jí naráz a v jednu chvíli.
Planeta
Jak lze správně porozumět ekosystémům a jejich komplexní funkčnosti? Neustále se přesvědčujeme o své neschopnosti vidět a chápat komplexní procesy. Největší přístav a kontejnerové překladiště na starém kontinentě jsou jen další v řadě. Když se pohybuji po městě, je svět kolem mne designován mým potřebám. Nástupní ostrůvek na tramvajové zastávce mi umožňuje snadno nastoupit. Ve výši mých očí se nachází orientační a navigační systémy nebo tlačítka, která mi umožní spustit zelenou na přechodu pro chodce. O radikálně jiné zkušenosti se člověk přesvědčí až v prostředí, jenž je designováno pro jiné měřítko. Standardizované kontejnery jsou objemné a pohlcují obrovské množství produktů, krabic a palet. Pohyby robotizovaných jeřábů, jenž s nimi manipulují, jsou monotónní a chirurgicky přesné. Efektivita selekce a distribuce kontejnerů je totální. Lidští aktéři jsou pomalu odsouvání z aktivní role v industriálně-technologickém komplexu. Okrajový pozorovatel má jen malou možnost toto prostředí pochopit skrze myšlenkové vzorce, na jaké je zvyklý.
Ukazuje se, že lidé přestávají rozumět i prostředí zdánlivě důvěrně známým. Vezměme si naší vlastní planetu. Země je neustále podrobována tlaku našich výzkumných aparátů. Srovnáváme jednotlivé představy a vize o planetě5 nebo se pokoušíme vysvětlit složité procesy slovníkem moderní filosofie.6 Naše vlastní reflexe v tomto případě také selhává, jen v úplně jiném měřítku než v případě zóny. Nevyplňujeme planetu pouze antropomorfními představami o ní? Nepovažujeme-li planetu za našeho partnera v myšlenkovém dialogu, potom jimi nejsou ani robotické jeřáby v přístavu. Měli bychom proto zkoumat tato zvláštní setkání7 odehrávající se v rámci relačních efektů hmoty a myšlenek8, považovat tyto momenty za průlom ve vědění o objektech v našem okolí. Nemůžeme pochopit planetu v její složitosti, ale musíme se snažit komunikovat s “myslící” hmotou jinými způsoby než to děláme nyní, protože kadence s jakou planeta naší aktivitu reflektuje silou přírodních katastrof nám ani jiné uvažování neumožní.
Jak si lze představit tento myšlenkový dialog nebo relaci hmoty? V tomto ohledu se nemusí jednat
o esenciální představu spojení geologického a biologického materiálu formou chemických prvků. Spíše bychom měli přemýšlet o planetě jako o relačním vztahu dvou entit, jejichž komunikační roviny jsou různé, ale to neznamená že je možnost komunikace nepřekonatelnou překážkou. Obecně lze planetě připsat aktivní roli, jestliže vnímáme například vítr jako svého druhu zvláštní planetární počitek. Hmotu pak chápeme na stejné rovině jako myšlení, jelikož myšlení je relační efekt hmoty. Z toho lze vydedukovat, že se stáváme “hluchými posluchači” planetárního signálu, který planeta vysílá. Abychom pochopili planetární procesy, které nás čím dál více obklopují, musíme sami sebe začlenit do těchto relačních procesů, jako rovnocenné partnery v myšlenkovém dialogu. Řečeno dle filosofa Bruno Latoura, přestat pozorovat planetu ze Síria, z hlediska nekonečného prostoru, ale naopak přímo ze Země.9
Planeta se stala generátorem prostorů, které ovládáme a překážek, které překonáváme. Jedním z příkladů takového zploštění a podmanění je i samotná výstavba přístavu, jenž vyžadovala nahrnutí písku vytěženého z mořského dna v Severním moři až do Holandska. Původní biotopy jsou přesunuty, či zanikají, aby na jejich místě vyrostly uzly globální infrastruktury, jako přístav Maasvvlakte, dnes už i Maasvlakte 2. Reakcí planety na takovou komunikaci tak může být třeba rozkolísání atmosférických jevů nebo mořských teplotních proudů. Skutečná vize, která chápe zóny bez lidí jako výzvu k performativitě myšlení ve zvláštním módu, zahrnuje do zóny bez lidí i samotnou planetu. Hmotný obr není jen netečným objektem v koloběhu lidské aktivity, výpočetních procesů nebo materiálových realizací, ale vše svojí přítomností reflektuje, napovídá i krutě odplácí. Planeta s námi vede komunikaci, které musíme jít naproti.
Nové myšlenkové reakce odpovídají i novým módum vytváření fikce nebo chápání subjektu ve vztahu promýšlení. Planeta promýšlí hmotou planetu,promýšlitelé planety se nacházejí v zóně, ze které se sami vylučují. Na druhé straně člověk již nedokáže přemýšlet o planetě subjektivně, reflektovat jí jako svůj podíl na ní, pouze jako situaci kontextu lidského vědomí. Běžným módem přemýšlení je tím pádem konstrukce figur “Mimo Zemi”10, jelikož to staví planetu do role netečného obra. Vesmírné jevy, vědecké zkoumání ale i naše vlastní emoce mohou vytvořit jevy, jejichž existence neodpovídá měřítkům lidské logiky. Tyto jevy vytváří myšlenkové relační efekty ve velmi jiných měřítkách a kontextech. Setkání lidských a mimolidských měřítek myšlení je právě místem nejvzrušivější tvorby změn schopných ovlivnit ty nejstálejší veličiny. Zvláštní mód promýšlení planety je podobný stavům “solaristické” komunikace s myslícím oceánem11 – komunikace evidentně probíhá, ale naše vlastní pojmy ji nemohou popsat. Otevření se a přijetí těchto zvláštních módů jako potenciálů či postrčení do nové fikce může být hledaným řešením přijetí nevyhnutelných dopadů planetárních procesů.
Síť
Rotterdamský přístav návštěvníky vede předem definovanými trasami a dovoluje jim zkoumat pouze povrchy, protože jim neumožňuje vstoupit do řídících středisek, ani nahlédnout vnitřní principy organizace lodí, jeřábů a zboží. Návštěvník je veden po okraji, vedle plotů, za nimiž vidí pohyby a dynamiku, jejichž bližší účely mu zůstávají skryty. Je to proto, že vidíme vždycky jenom segment procesu. Vidíme kontejnery, ale nikoliv jejich obsah, vidíme lodě, ale nikoliv místo, ze kterého vypluli a nakonec vidíme i lidi, jejichž přesný smysl v celkové organizaci nám zůstává skryt. Obrovské objemy lodí, kontejnerů, zboží a lidí se tak v představě návštěvníků stávají plochými. Výčet cirkulace zboží v tunách je abstraktním číslem. Náš pohled na přístav je omezený, protože se nenachází uvnitř, ale pouze na okrajích vymezených zón. Jádro přístavu si kolem sebe buduje bezpečnostní hráz. Nemůžeme do něj vstoupit a naše imaginace tak stojí na prahu propasti. I když se přístav zdá být netečným, přesto s námi komunikuje. Jednou z možných cest jak jít naproti této komunikaci může být naladění se na tyto objekty.12 I když to může znít mírně esotericky, jde o pocítění fascinace a monumentality objemů a dálek, u nichž vidíme vždy pouhé body, ale nikoliv celou mapu do níž jsou zasazeny. Tato fascinace zahrnuje také to, že my jako návštěvníci jsme také součástí této sítě a to i když se pohybujeme na pouhém povrchu.
Při setkání s touto infrastrukturní sítí se ostatně člověk nemůže vyhnout jisté fascinaci. Tento pocit se dostavuje při zjevení věcí, jenž svojí komplexitou překračují lidskou představivost. Je radikální jinakostí, ze které jsme utvářeni, aniž bychom ji mohli detailně porozumět. Při okružní jízdě přístavem, míjejíce obrovské lodě s tisíci kontejnery, lze zahlédnout oranžovou pohyblivou skvrnu, jenž se záhy proměňuje v pracovníka společnosti Cosco Shipping. Pouze reflexní barva jeho bundy dovoluje jej mezi tisíci tun standardizovaných kvádrů zahlédnout. Kontejnery mezi nimiž stojí, jsou vytěženými kouskami planety, na níž je jeho druh vládcem i cizincem. Tento člověk je mezi kontejnery symbolem myslícího vědomí, jenž je pomáhalo vymyslet a sestrojit. Je strůjcem sítě, ve které je zároveň pohlcen.
Postupné vznikání této globální sítě se datuje zhruba od 15.století. Důležitým faktorem je evropská představa a praxe budování měst jako uzlů.13 Města už nebyly uzavřenými hierarchiemi s homogenní kulturou, ale brány do kultur jiných. Tato představa vznikla ruku v ruce s praxí těchto měst, která fungovala jako výchozí body pro válečnou a obchodní koloniální expanzi. Tyto města tak byly bránami, avšak zároveň i centralizací obchodních a kulturních aktivit. Tím, že tyto expanze nebyly pouhého vojenského, ale také ideologického rázu, evropská města skrze tyto aparáty organizace a kontroly proměňovala podmaněná území v uzly sítě. Postupným vrstvením a síťováním těchto uzlů všude po světě až do dnešní doby vzniká jednotný globální infrastrukturální prostor, jaký známe dnes. Jeho principy už nepodléhají představě světa děleného hranicemi národních suverénních států. Infrastrukturální prostor si kreslí vlastní mapy, v nichž představa vnitřního a vnějšího podléhá výpočetním procesům a může se dynamicky měnit, protože mapy, kterými zaznamenáváme skutečná místa zpětně ovlivňují tato skutečná místa a jejich vztah je velmi dynamický a proměnlivý. Benjamin Bratton uvádí jako příklad územní suverenitu států, která může být právě tímto dynamickým modelem narušena. Když se mapování hranic, jenž je v reálném čase přenášeno na cloudové servery Google z nějakého důvodu vymkne oficiálnímu modelu státní suverenity, může to dokonce vést k vojenskému napětí.14 Mapy tak nejen mapují realitu, ale tuto realitu částečně vytváří. Teoretický model, kde se odděluje mapa a území, tak už nemůže v dnešní situaci dynamických infrastruktur obstát.
Člověk v oranžové uniformě je také jedním bodem v síti, jenž neustále mapuje realitu kolem sebe a tak ji přetváří. Logistická infrastruktury, jejíž je součástí podmiňuje jeho existenci, ale on sám ji zároveň pomáhá vytvářet. Provázanost a proměnlivost jednotlivých uzlů, jejich pulzování v čase na základě výpočetních procesů připomíná soustavu synaptických neuronů v lidském mozku. Ty také pulzují v určitých frekvencích a neustále vytvářejí nové konstelace vztahů, jenž jim umožňuje reagovat na podněty. Prostor logistických infrastruktur tak není ani věcí, ani fenoménem, je samotnou virtualitou, tedy vznikavostí a proměnlivostí věcí v časoprostoru.15 Virtualitu samotnou můžeme definovat jako nemateriální věc, která však má reálné materiální dopady. Infrastruktury jako celek jsou tak abstraktní, nemateriální sítí, fungující pouze v naší představě. Když ale vidíme pracovníka v oranžové uniformě, je jedním z materiálních výběžků této sítě. Jednotlivé věci už nejsou uzavřené do sebe, naopak se rozevírají do sítě kalkulovaných interakcí s jinými. Tato vztahová komplexita a pulzující efektivita shromažďování je něco, co nás přesahuje, ale co nás zároveň definuje. Pracovník v oranžové uniformě se ztrácí. Kam zmizel? Aby se znovu objevil, nesmí si myslet, že stojí na nějakém vrcholu. Existuje právě jenom ve vzájemných spojeních, v neustále probíhající vznikavosti světa, na níž se podílí jeho vědomí a ruce, ale spolu s nimi také život v jiných formách, podloží země a počítačové kódy.
Provázanost a vztahovost života a materiálů v podobě globální logistické infrastruktury, jehož je rotterdamský přístav uzlem, není jen součtem jednotlivých forem dohromady, nýbrž sítí. Hyperobjektem, jenž nelze vnímat jako celek, protože se vzpírá lidskému vědění svou časovostí a složitostí.16 Člověk v oranžové uniformě, kontejner, i tuleni na ostrově, vedle nichž projíždí loď nás pozorovatelů, jsou jen lokálně vnímatelnými projevy tohoto hyperobjektového amalgámu. Člověk v oranžové uniformě je jedním z jeho výběžku, vědom si své existence závislé na provázanosti a vzájemnosti sítě. Je dokonce možné, že jsem já sám člověkem v oranžové uniformě, který se teď už pomalu odchází a splývá s ocelí. Dívám se na sebe, jak odcházím z přídě lodi a ztrácím se spolu s nimi.
Autoři textu: Anežka Horová, Daniel Burda, František Fekete
____________________________________________________
1 Bratton, Benjamin. “The Stack: On Software and Sovereignty”. MIT Press, 2015
2 Likavčan, Lukáš. “Introduction to Comparative Planetology”. Strelka Press, 2019
3 Easterling, Keller. Zone: The Spatial Softwares of Extrastatecraft [online]. 2012 [cit. 2020-05-20]. Dostupné z: https://placesjournal.org/article/zone-the-spatial-softwares-of-extrastatecraft/?cn-reloaded=1
4 Young, Liam. Machine Landscapes: Architectures of the Post Anthropocene [online]. 2019. John Wiley, 2019 [cit. 2020-06-01].
5 Likavčan, Lukáš. “Introduction to Comparative Planetology” Strelka Press 2019
6 Např. hyperobjekty, nekrokracie, viz. překlady Mortona a Negarestaniho v Mysl v terénu.
7 Např. setkání s obrovským množstvím hmoty nahuštěné na malém prosotru nebo s nahuštěným množství času a informací v prostředí digitálních médií
8 Bergson, Henri. “Hmota a paměť: Esej o vztahu těla k duchu” Oikoymenh, 2003
9 Latour, Bruno. “Zpátky na zem. Jak se vyznat v politice Nového klimatického režimu”, Neklid, 2020 . str. 79
10 Ibid. str. 40
11 Lem, Stanislav. “Solaris” …
12 Morton, Timothy. “Před objektem”. In: Jánoščík, Václav (ed.). Objekt. Kvalitář s.r.o., 2015
13 De Landa, Manuel. “A Thousand Years of NonLinear History”, Zone Books 1997
14 Bratton, Benjamin. “The Stack. On Software and Sovereignty”, The MIT Press 2015
15 Fabuš, Pavol. “Přednáška o vznikavosti”, Lačnít Press 2015
16 Morton, Timothy. “Otřes bytí: Úvod do hyperobjektů” in Likavčan, Lukáš. Janoščík, Václav. Růžička, Jiří (eds.). “Mysl v terénu. Filosofický realismus v 21.století, Akademie výtvarných umění v Praze, Vědecko-výzkumné pracoviště – Display, sdružení pro výzkum a kolektivní praxi, Praha 2017