Autor textu: Pavel Doboš, Hana Porkertová
Článek vznikl ve spolupráci s Deníkem Referendum v rámci rubriky Město.
Města se neustále proměňují, a vytvářejí tak nové a nové bariéry — ať už ve veřejném prostoru či v komunikaci. Univerzální metodiky o bezbariérovosti jsou na ně krátké. Brněnský výzkumný tým proto přichází s konceptem taktického urbanismu.
Když se řekne „bezbariérovost“, většině z nás se vybaví snížené obrubníky, nájezdové rampy či nízkopodlažní autobusy. Každý si už někdy všiml modrého piktogramu, který označuje, že místo nebo objekt je přístupný pro uživatele a uživatelky invalidních vozíků. Stejně tak každý někdy zahlédl muže nebo ženu s bílou holí, kteří se v prostoru orientují díky reliéfovým vodicím liniím nebo varovným pásům s malými kruhovými výstupky, jež upozorňují na začátek vozovky.
Bariéry, kterou musí lidé se znevýhodněním překonávat, si všímáme až ve chvíli, kdy nás na ni upozorní její prostorové řešení. Bariéra je ovšem mnohem širší pojem: většina z nich zůstává pro ty, kteří se po městě pohybují bez omezení, neviditelná.
Co všechno může být bariérou
Bariérou může být paradoxně sám bezbariérový prvek, je-li nevhodně zkonstruovaný: kupříkladu nájezdová rampa s příliš velkým sklonem, je bariérová pro uživatele mechanického vozíku, neboť na ní jen pomocí síly v rukou jednoduše nevyjede.
Bariérovým může být pro osobu se zrakovým znevýhodněním neozvučený semafor na přechodu pro chodce. Anebo dokonce semafor ozvučený, jehož tikavý zvuk je však stejný jako zvuk vedlejšího semaforu, a tak není poznat, který ze dvou semaforů tiká zelenou a který červenou.
Bariérou mohou být i prosklené dveře do budovy, které nejsou nijak označené, a tak osoba slabozraká nepozná, že tam dveře vůbec jsou. Bariérou může být i bzučák na zvonku u dveří, díky kterému osoba neslyšící nebo nedoslýchavá nepozná, že jsou dveře právě odblokovány a lze vejít.
Bariérou mohou být auta zaparkovaná na chodníku, kdy neprojedete s kočárkem v úzkém prostoru mezi budovou a autem.
Bariéry ale zdaleka nejsou pouze materiální věci ve veřejném prostoru. Bariérou může být nemožnost objednat si v restauraci bezlepkové jídlo, když máte alergii na lepek. Nebo nedostatek malých nákupních košíků v supermarketu, když jste starší člověk s chodítkem a nákupní vozík vést nemůžete, zatímco větší nákupní košík se vám nevejde na chodítko. Nebo když nemluvíte česky a potřebujete si něco vyřídit na poště, kde nikdo neumí cizí jazyk.
Města a naše těla
Toho, že problematika tělesných postižení nebo znevýhodnění je daleko rozmanitější a komplikovanější, si začala od 70. let všímat studia postižení a od let 90. geografie znevýhodnění. Způsoby uvažování o zdraví, postižení, bariérách, normálních i nenormálních tělech a lidech je silně formováno výchovou, médii i tím, jak o tom hovoří experti a expertky z různých disciplín od sociální práce až po medicínu. Toto myšlení se promítá i do způsobů, jak se staví města, ulice, domy.
Právě vztahem mezi architekturou či urbánním plánovaním a způsoby, jak o znevýhodnění přemýšlíme, se zabývají studia postižení a geografie znevýhodnění. Kladou si otázky, jak se takové uvažování utváří a jaké má pro lidi s postižením důsledky. Ale také, jak jej proměnit, aby byla města inkluzivnější.
V České republice jsou studia postižení i geografie znevýhodnění teprve rodícími se obory. U široké veřejnosti převažuje takzvaný medicínský model, který pojímá znevýhodnění primárně skrze tělesné omezení. Opomíjí tak sociální faktory, instituce a bariéry, které toto znevýhodnění (spolu)utvářejí, a z postižení vytváří individuální zodpovědnost jedince.
V kontrastu k tomuto přístupu stojí takzvaný sociální model pojímající postižení a znevýhodnění jako systém sociální diskriminace, který se týká všech, a jako otázku lidských práv. Místo problému, jak medicínsky proměňovat lidská těla a chování tak, aby byla co nejvíce v souladu s městy, se tak řeší, jak proměňovat města, aby byla co nejvíce v souladu s různými těly.
Taktický urbanismus
Je zásadní si uvědomit, že bariéry nejsou jen materiální povahy, ale také sociální, komunikační nebo technologické. S tím, jak se město a městský život, ale i technologie a společnost neustále proměňují, vznikají nové bariérové situace. Ty už nelze jednoduše podchytit rigidními (třebaže aktualizovanými) metodikami, jak vytvářet bezbariérový prostor pro různé druhy tělesného znevýhodnění.
Podobných metodik máme celou řadu, problémem však je, že se pokouší o nemožné — tedy být jakousi univerzální odpovědí na to, jak bariérovost jednou provždy vyřešit. Metodiky nejčastěji vycházejí z ideje univerzálního designu, která je implicitně přítomna v české vyhlášce č. 398/2009 Sb. o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb.
Tato vyhláška v podstatě říká, že městský prostor by měl být vždy a všude přístupný pro všechny lidi bez jakýchkoli rozdílů. Vzletná a krásná myšlenka, ale jak ji proměnit v realitu, když městský prostor je především živý, nikoli strnulý?
Vždyť bariéry vytvářejí i lidé, kteří se v městském prostoru pohybují. Překotný pohyb osob, pospíchání do práce, sdružování na náměstí či u zastávek, ale i rozjímání a zastavování se jsou činnosti, které k městskému životu neodmyslitelně patří, ale zároveň jej neustále přetvářejí.
Obchody vystavují ráno na ulici své výrobky, které večer zase sklízejí. Na ulici se vynořují a zase mizí cedule informující o blokovém čištění, objevují se krátké zábory chodníku kvůli menším rekonstrukcím i dlouhodobější uzavírky ulic. Bariérové situace tak neustále vznikají a zanikají. Těmto situacím velmi často rozumějí jen sami lidé, kteří je zažívají, a neexistuje univerzální recept, jak je řešit.
V Brně se výzkumnický tým z Masarykovy univerzity a Akademie věd pod vedením Roberta Osmana zabývající se přístupností města pokusil jít cestou taktického urbanismu a nenabízet další metodiky. Taktický urbanismus vychází z každodenní interakce uživatelů s prostorem, a na základě této zkušenosti jsou pak vytvářeny drobné změny. Nejde tak tedy o vytváření univerzalistických metodik, ale o rychlé reakce na měnící se bariéry.
Drobné změny jsou jednodušší, rychlejší a nevyžadují příliš velké investiční náklady. Jejich nositeli mohou být orgány státní správy, podnikatelská sféra, neziskové organizace a občanská uskupení, ale i jednotlivci.
Tým Roberta Osmana shromáždil obrovské množství informací od rozličných lidí, kteří se v tématu orientují v rámci své profese. Provedl taktické mapování bariér, na jehož základě zjistil, kde a jak se dají udělat nejpotřebnější bezbariérové úpravy za nejmenšího odporu a s nejmenším úsilím. Podle toho byl vytvořen Akční plán pro postupné odstraňování bariér 2022-2023. Designová a technologická větev týmu vytvořila informační systém, s nímž mohou pracovat členové Poradního sboru Rady města Brna pro bezbariérové Brno a kde mohou jacíkoli lidé hlásit městu bariérové situace k vyřešení.
Východiska a postupy nakonec výzkumníci popsali v knize Geografie bariér. Najdete v ní také detailní archiv analýz dalších případů dobré praxe utváření přístupnějšího města, které se v posledních letech v Brně podařilo uskutečnit. To z toho důvodu, že tým nevěří na univerzální metodiky, ale na to, že se lidé se zájmem o téma dokážou v minulém snažení něčemu přiučit a inspirovat do budoucna. Žádné dva kontexty nejsou totiž pro zpřístupňovaní městského prostoru stejné — to je klíčový poznatek, který ale univerzální metodiky opomíjejí.
Bariéry jsou všude kolem nás a každý člověk patrně někdy za svůj život zažije minimálně jednu bariérovou situaci. Jsou mezi námi však tací, kteří je zažívají častěji než jiní. Zpřístupňovat město je nekonečný proces, který bude muset probíhat, dokud se budou města nějak vyvíjet. A to budou vždy.
Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.
(Foto: Místo problému, jak medicínsky proměňovat lidská těla a chování tak, aby byla co nejvíce v souladu s městy, bychom měli řešit, jak proměňovat města, aby byla co nejvíce v souladu s různými těly. Ilustrace – Geografie znevýhodnění)