musíme si josefa hoffmanna představit jako zeměměřiče k.
tato představa bude jen přibližná, protože nikdo neví, jak si zeměměřiče k. správně vyložit. vyložit si neumíme ani ostatní postavy z románů a povídek franze kafky.
stejně tak nevíme, jak si vykládat zámek, do kterého chce ten divný k. (kafka román zpočátku psal v ich-formě) mermomocí proniknout, ale vlastně nesmí, ačkoliv byl pozván. myslil si, že byl pozván. vlastně spíše předvolán než pozván.
takže k josefu hoffmannovi. všímavý talent, dalo by se říci, pocházel z nejhlubšího odnikud, bližšího středověku než nové době. světový génius, to už dávno víme. anebo, lépe řečeno, musíme to vzít na vědomí, i když to sotva chápeme a těžko kdy zdůvodníme. toho génia. za to s tím odnikud je to jasné. géniové vždy přicházejí odnikud.
všímavý talent proto, jak sám jednou řekl, že geniálním myšlenkám se na svět nemá pomáhat přemýšlením. stačí si jich všimnout. vždyť už je jich na světě nepřeberné množství. jako duchů. duch místa a duch doby. hoffmann se považoval za médium mezi světem myšlenek a světem jejich materiálna. správné vnímání vlasti a správná vnímavost ducha rovná se génius. a ten plodí geniální věci. tak vypadala jeho teorie tvůrčího ducha. on sám ho samozřejmě vyjádřil zcela jednoznačně, dokonce by se dalo říci jednoduše.
existenci ideí na světě – světem myslel přírodu, krajinu, vlast a její folklór, tedy okolí brtnice. a také trochu historii, téměř výhradně biedermeierovskou – je podle něj třeba převádět do existence lidí. této cestě, této metodě transformace, dali název secese. secese byl sloh vlasti. hoffmann byl věrný vlasti, to lze právem tvrdit. loos, jemuž hoffmann jednou vytkl, že hlasoval pro čechy, vlasti věrný nebyl. loos totiž přijal československé státní občanství, a to ačkoliv česky vůbec nemluvil. hoffmann ano. údajně. jeho otec, němec – nebo lépe řečeno německy mluvící občan, jak to odpovídalo tehdejší intenci – starosta převážně české obce, byl jeden z těch, kteří ještě mluvili i česky, a občas také v češtině pořizoval zápisy z obecní rady. obecní rady, ve které zasedali čtyři židé. čtyři! čtyři židovští spoluobčané, jak bychom řekli dnes. udělali ze židů spoluobčany. spoluobčan je předstupněm, respektive nejvyšším stupněm před statutem občana.
jedna věc se zdá být jistá: starosta josef hoffmann starší dokázal nastolit rovnováhu a udržoval svou smíšenou obec ve shodě. za jeho úřadování bylo možné nazvat nádherný barokní most se šesti sochami katolických svatých židovským mostem. a bylo možné, aby děti německy mluvících katolických rodin – protestanti v brtnici původně vůbec nebyli a později jen jeden – josef hoffmann mladší – chodily do židovské školy, protože na založení německé katolické základní školy jich bylo příliš málo. josef hoffmann, budoucí světový architekt, chodil do židovské školy. neuvěřitelné, taková mírumilovnost, v kafkově jinak zlých čechách, kde lidé necelých devět měsíců před začátkem 20. století až přespříliš ochotně uvěřili, že byla spáchána židovská rituální vražda.
to nejsou žádné pomluvy. tak to v čechách bylo. v lese u polné, 25 kilometrů od brtnice, byla na bílou sobotu nalezena brutálně zavražděná mladá žena. venkovský lékař, ne policejní, konstatoval, že se na místě činu nachází podezřele málo krve. myšlenka židovské rituální vraždy byla na světě. v českých zemích i v celé monarchii to byla vzápětí hotová věc, třičtvrtě roku před začátkem 20. století. brzy našli i vhodného vraha: ševcovský tovaryš leopold hilsner, mladý žid, ne hloupý, ale neměl to v hlavě úplně v pořádku, byl obviněn z rituální vraždy a odsouzen k smrti. v městečku polná, docela podobném brtnici, jenže tam místo zámku mají poměrně velký katolický kostel, došlo asi o týden později k výtržnostem proti židům. až v 60. letech, na smrtelné posteli, přiznal bratr nešťastné anežky hrůzové, že to byl on, kdo ji zabil. kvůli dědictví. od samého počátku patřil k hlavním podezřelým. všechny okolnosti tomu nasvědčovaly, ale duch doby se už ubíral do 20. století.
a teď zase dobré slovo o krásných čechách. o touze po shodě, po schopnosti ke shodě, kterou byl zřejmě naplněn i architekt a designér josef hoffmann. stejně jako jeho život a dílo. o shodě mezi městem a venkovem, uměním a řemeslem, tvarem a přírodou, tradicí a modernou. a samozřejmě o souhře mezi velkými penězi a dobrým vkusem. aby toho dosáhl, založil wiener werkstätte a vstoupil, údajně, do zednářské lóže věrnost. že se mu nepodařilo navzájem propojit peníze a vkus, ho trápilo až do posledních dní jeho života. ještě ve vysokém věku, kolem roku 1950, této své životní utopii věřil. doufal, jak jednou napsal synu wolfgangovi, že se mu za americké peníze podaří znovu založit wiener werkstätte a že bude ve velkém dodávat ušlechtilý řemeslný vídeňský vkus na americký trh neomezených možností.
i když se často tvrdí, že josef hoffmann nebyl antisemita. ale ne že by nebyl antisemita, jak by řekl franz kafka, stejně jako ne že by nebyl katolík. byl protestant, ačkoliv rodiče a sestra byli katolíci. on původně také. to je doloženo. že byl svobodný zednář, naopak (ještě) ne. mohla by to být jedna z četných legend, které vznikly z nedostatku kunsthistoricky použitelných faktů ze života umělce, jenž se mistrovsky halil do tajemství. jinak než adolf loos, protivník a antipod z moravského venkova.
o loosovi toho víme mnoho. žil svůj soukromý život veřejně. tento život na veřejnosti byl součástí jeho životního reformátorství. také josef hoffmann vedl svůj život tak, aby dostál myšlenkám secesionistíckých reforem. lze také říci: hoffmann se stylizoval jako anti-loos. zdráhal se. skrýval. kamufloval. téměř po celý svůj dospělý život působil tento světový génius jako vyšší c.k. úředník, jak by si ho býval přál jeho otec. nevypadal jako umělec ani jako stavitel. působil velmi seriózně, byl prý nadmíru přátelský a zdvořilý. a mlčenlivý. jeho českou intonaci někteří popisovali jako šarmantní. osobně se ho to však zřejmě dotýkalo.
dobře zakuklený génius. nevíme (zatím), proč a kdy hoffmann konvertoval k protestantismu. aby se dostal k velkým zakázkám od protestantských wittgensteinů, asimilovaných židů? ty dostával. dokonce od nich dostal i zakázku na velký protestantský vesnický kostel. anebo možná, aby se mohl rozvést a znovu oženit s hezkou, o 24 let mladší karlou schmatz, která pracovala jako modelka pro wiener werkstätte? anebo protože protestantismus spíše odpovídal jeho pragmatickému vidění světa? anebo tajný přestup znamenal klasickou otcovraždu? je jistě zvláštní, že si vzal svou první ženu, kavárenskou pokladní annu hladik, matku svého syna wolfganga, narozeného v roce 1900, anebo se odvážil si ji vzít, až poté, co jeho otec v roce 1903 zemřel. teprve pak do brtnice přijel také se synem. že hoffmann vůbec měl syna, dlouhá léta nevěděli ani jeho nejbližší pracovníci.
je docela možné, že jeho otec rodinu tyranizoval a nebyl pouze tím žoviálním, všeobecně oblíbeným brtnickým starostou, jak ho popisují. hned po smrti matky, v roce 1906, začal josef hoffmann dům otce přestavovat. přestavovat se nedá říct. dům dostal novou fazónu, dnes bychom řekli nový outfit. uvnitř vznikla směs secese a biedermeieru s převahou biedemeieru. s podivem, jak staromódní dům zůstal a jak málo secesionistických novinek hoffmann uplatnil. očividně nechtěl, aby otcovský dům v brtnici, stejně jako jeho vídeňské byty později, když už byl úspěšný a začal praktikovat své kamufláže, sloužil jako výkladní skříň jeho stavitelského umu. chtěl ukázat něco jiného.
až na novou střechu zůstalo zvenčí vše tak, jak to bylo už za dob baroka. renovací obnovil původní dojem zámečku rodiny, ve které se ctí tradice předků. při přestavbě přestěhoval vlastní ložnici do bývalé komůrky čeledína hned vedle brány. josef hoffmann, jediný syn po collaltech nejvýznamnější rodiny v brtnici, se prohlásil za strážce brány a rodinné tradice. jeho obývacím pokojem i jevištěm se stala chodba. zde přijímal poklony kolemjdoucích. ale to si také jen myslíme.
dům. dům otce, klasický otcovský dům, jehož proporce mu propůjčovaly pozoruhodnou majestátnost. a dominantní mohutná střecha, symbol nadčasové důstojnosti. takříkajíc soukromý pradům josefa hoffmanna. legendární teoretická prachýše jako pramatka všech architektur, soukromá prachýše jako klenotnice. z tohoto domu v brtnici vycházel při všech stavbách po svém divokém mládí, které začalo a zároveň skončilo geniálním sanatoriem v purkersdorfu. přetvořený otcovský dům v brtnici byl soukromým protiúderem vůči svodům radikální moderny, byl antitezí vůči sobě samému. on sám se přesměroval k jinému smýšlení: proti maximální radikalitě, které by byl kdykoliv schopen, jen chtít, postavil maximální ochotu přizpůsobit se. anebo lépe řečeno: značnou ochotu přizpůsobit se při maximálním zachování kvalitativních nároků.
otcovský dům, který převzal a korigoval, je zčásti měřítkem a zčásti vzorem – mnohé domy, které postavil především v českých zemích, vykazují často jen nepatrnou, téměř nepostřehnutelnou podobnost s hoffmannovým domem v brtnici. anebo lépe řečeno: mementem v okamžiku, kdy bere do ruky tužku nebo pastelku, aby zachytil myšlenku, které si zrovna všimnul.
musíme si josefa hoffmanna představit, jak sám, s rodinou anebo s přáteli a známými, sedí před brtnickým otcovským a synovským domem a vzhlíží k zámečku. vzhlíží, ať chce nebo ne.
představit si to není nijak těžké. zámek v brtnici je všudypřítomný jako mnoho jiných zámků v čechách a na moravě. a ještě mnohem více. pronikavě všudypřítomný, asi jako zámek v kafkově stejnojmenném románu. ze zámků a hradů. a ještě více z lidí, kteří v nich byli doma a kteří se v nich pohybovali, dodnes vychází neodolatelná fascinace.
fascinace dobrem a ušlechtilostí, to ale jen občas. obvykle lidé tuší: z tak výjimečných míst nepřicházívá nic dobrého, v nejlepšim případě neškodné, leč temné záhady. s tímto očekáváním pracuje každý vypravěč pohádek. už od 19. století čiší ze zámků v čechách a na moravě, podobně jako ve skotsku a irsku, zvláštní, nepojmenovatelně zkompromitovaná prázdnota.
když se v zimě 2010 v muzeu josefa hoffmanna v brtnici pořádala přednáška o rodině collaltů, o které se stále ještě tvrdí, že kolaborovala s nacisty, byl kinosál plný. překvapujících dvě stě nebo tři sta lidí při celkovém počtu obyvatel dva tisíce sedm set. ačkoliv nikdo ze šlechtické rodiny od vyhnání v roce 1945 v brtnici nepobýval. už předtím sem přijížděli jen sporadicky. za své hlavní moravské sídlo si collaltovi zvolili renesanční zámek v uherčicích, nacházející se přibližně sto kilometrů na jih od brtnice a o tuto vzdálenost také blíž do furlanska, odkud tento prastarý rod pochází. tam, u piavy, měl a stále má své prastaré hlavní sídlo, uprostřed vinic. prosecco collalto je proslulé. zámek v uherčicích je mnohem krásnější než v brtnici. více se podobá castello di san salvatore.
i veřejné sezení před domem otce si umíme snadno představit. impozantní sezení, skoro jako před opravdovým zámkem, jak to známe ze starých fotografií. například ze snímků s karlem krausem a adolfem loosem před sídlem sidonie nádherné v janovicích. také jeden z oněch podivných českých zámků. tyto zámecké idyly v čechách – jak jen dovedou klamat! v janovickém zámku, který po okupaci československa v březnu 1939 zabavili němci, zřídila ss v roce 1943 jednu ze zhruba sta poboček koncentračního tábora flossenbürg. podnět interpretovat kafkův zámek také v této historické souvislosti. rok 1922, kdy kafka psal svůj zámek, nebyl od roku 1933 a hitlera zase tak daleko. mussolini už napochodoval do říma. v roce 1943 německé úřady v protektorátu čechy a morava vyhověly žádosti profesora josefa hoffmanna, nanejvýš uznávaného i za nacismu, a prohlásily jeho otcovský dům v brtnici za chráněnou památku.
na hřbitově v brtnici se nacházejí dva identické hroby. jeden josef hoffmann navrhl pro matku a jeden pro otce. v srpnu 1940 byla do matčina hrobu pochována hoffmannova sestra hedwig, která zemřela ve vídni. vyhrazené místo v otcově hrobu zůstalo prázdné. josef hoffmann dostal čestný hrob ve vídni. kromě toho se přece stal protestantem. že leopoldine a josef hoffmann leží na katolickém hřbitově odděleně je dokonce i v čechách, libujících si v deviacích, podivuhodnou odchylkou. nápisy vyvedené v krásném grafickém písmu wiener werkstätte podle návrhu josefa hoffmanna se kromě personálií obou manželů liší jednou drobností. zde odpočívá v zármutku oplakávaná paní leopoldine hoffmann a zde odpočívá v zármutku všemi oplakáván starosta josef hoffmann. a co když byla ona paní leopoldine hoffmann zlou matkou? kolem roku 1900 byla v umění zlá matka moderní, tato zvláštní forma femme fatale. je také možné, že slovo všemi bylo doplněno z ryze formálních důvodů, protože slovo starosta v nápisu v žádném případě nesmělo chybět.
tehdy, na pohřeb sestry hedwig, se josef hoffmann vydal do brtnice naposledy. ale i to si jen domýšlíme.
válka rázně postupovala. se všemi obtížemi, včetně omezení cestování. ale hoffmannům se do brtnice nechtělo i z jiného důvodu: v roce 1939 dostali možnost nastěhovat se do nového, nádherného bytu, s odstupem nejlepšího, v jakém josef hoffmann kdy bydlel. tento skvělý domicil byl jedním z přibližně 65 000 arizovaných bytů ve vídni. bytů, ze kterých byli právoplatní židovští obyvatelé vyhnáni, aby udělali místo prokázaným árijcům.
nový byt hoffmannů se nacházel v honosném domě na rohu ulic salesianergasse a rennweg. odtud měl josef hoffmann výhled na jeden z nejkrásnějších zámků v evropě, na horní a dolní belvedere a na schwarzenbergský palác. jen o několik kroků odsud v metternichgasse vznikalo nové hoffmannovo dílo: přebudovával bohatě zdobenou neobarokní budovu bývalého německého velvyslanectví na stroze přísný dům wehrmachtu. i když se často tvrdí, že josef hoffmann nebyl nacista. v tajném nacistickém spisu stojí, že byl přítel židů a o režimu se vyjadřoval opovržlivě.
musíme si josefa hoffmanna představit, jak stojí u jednoho z velkých secesních oken svého nového bytu a kochá se výhledem. neumíme si naopak představit, na co přitom myslel. možná myslel na to, jak získal nový reprezentativní byt a prestižní zakázku za rohem. ale to by byla jen další domněnka.
_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _
Přepis kapitoly z knihy JOSEF HOFFMANN: Architektonický průvodce.
Vydavatel Peter Noever a Marek Pokorný
MAK – Österreichisches Museum für angewandte Kunst / Gegenwartskunst, Wien
Moravská galerie v Brně
2010
