Autor textu: Pavel Karous
Článek vznikl ve spolupráci s Deníkem Referendum v rámci rubriky Město.
Administrativní budova Vojenských staveb — další položka na seznamu jedinečných staveb určených k demolici a další ztráta pro pražský genius loci. Kdy se to zastaví?
V posledních letech jsme v našem hlavním městě bezmocnými svědky stále intenzivnějšího bourání hodnotných brutalistních staveb. Tentokrát má být na řadě Administrativní budova Vojenských staveb.
Brutalismus je mezinárodním architektonickým stylem z přelomu moderny a postmoderny, který se vyznačuje drsnou poezií přiznaných konstrukčních, materiálových i dispozičních řešení, velkorysými plastickými gesty a dominantním výrazem.
V Československu se stavby v tomto stylu projektovaly zejména na přelomu 60. a 70. let. Kvůli snaze vymazat z paměti celou jednu historickou vrstvu přitom Praze hrozí, že bude vyloučena ze Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Pražská reprezentace nedodržuje pravidla, která se při žádosti o zaevidování do seznamu sama zavázala plnit. Praha totiž není na seznamu UNESCO jenom kvůli krajinnému amfiteátru a gotickým, barokním a historizujícím památkám, ale také kvůli symbiotickému promíchání s vrstvou ranné a pozdní moderny. O pozdní modernu teď kvůli komerčním zájmům pár mocných jednotlivců nenávratně přicházíme.
Po zboření takových architektonických skvostů jako byla budova Rudého Práva na Florenci, Hotel Praha, telefonní ústředna v Dejvicích či komplex Transgas na Vinohradech, po takřka zničení budovy Mezinárodního svazu studentstva na Josefově, byla situace opravdu zlá a rád bych napsal, že jsme se poučili a tím to skončilo. Ovšem místo toho začíná mazaní fyzické paměti nabírat na intenzitě.
Na stole je bourání Telefonní ústředny na Žižkově, Kulturního domu Eden, budovy Chemapolu ve Vršovicích a dalších. Poslední ranou je plánovaná demolice dnes už zcela unikátní architektury Administrativní budovy Vojenských staveb. Ta totiž jako jedna z mála zůstala téměř v intaktním stavu — a to jen díky tomu, že v podstatě sloužila jako velký nosič reklamy a majitel neměl potřebu její fasádu „revitalizovat“.
Budova Vojenských staveb byla vybudována podle projektu z roku 1973 hojně citovaného a uznávaného architekta Jan Hančla a jeho kolegů z Vojenského projektového ústavu. Vznikla pro potřeby podniku, který se podílel na tehdejší výstavbě pražského metra. Postavena je na ose Nuselského mostu, na místě vzniklém po asanaci činžovního domu z 19. století, který musel ustoupit tam, kde zajížděl tubus metra z mostu pod zem.
Přestože je to budova sebevědomá a brutalistní, je citlivě vložena do staré zástavby, respektuje římsu i střešní krajinu a je přirozeně začleněna do okolí. Svou odhalenou strukturou je nejen architektonickou, ale i technickou památkou ukazující tehdejší stavební postupy.
Stavba má velkorysou plasticky pojednanou korunu střechy s komíny a reliéf od známého sochaře Jaroslava Bartoše před vstupem do budovy. Plastika znázorňuje organicko-abstrahovaným jazykem přelomu 60. a 70. let mapu Prahy a její urbanistický a dopravní vývoj a zároveň odkazuje k ražení tunelu metra. Dílo je skvěle začleněno do stavby tehdejší významné architektonické kanceláře podílející se na budování města a bez ní, jejího libreta a legendy, by ztratilo na své hodnotě. Obecně je objekt ve velmi dobrém stavu.
Odborníci netahají za kratší konec provazu. Vůbec ho nedrží v ruce
Kauza plánovaného bourání budovy Vojenských staveb je tak zajímavá a pro celý nekoncepční vývoj našeho hlavního města tak signifikantní, že se o ni musím podělit.
Na začátku června mě oslovil památkář Jiří Novák, zaměstnanec Národního památkového ústavu (NPÚ). Informoval mě, že majitel stavby, firma JIZERA INVEST s.r.o., jejímž jednatelem je JUDr. Karel Goláň, chce nechat stavbu strhnout a nahradit novostavbou.
Památkář se obával, že i když NPÚ vydal k žádosti o demolici stavby zamítavé stanovisko, nebude to nic platné, protože NPÚ je pouze poradní orgán a Odbor památkové péče magistrátu hl. m. Prahy demolici povolí — jako to udělal už v minulosti vícekrát.
Zpráva NPÚ velmi dobře formuluje důvody, proč stavbu nelze zbořit. Zmiňuje citlivé začlenění do urbanistického a architektonického kontextu okolí a také fakt, že je vzácným dokladem historického vývoje, životního způsobu, názoru a prostředí své doby. Zároveň také připomíná, že dnes už stavba reprezentuje ohrožený druh nenávratně mizející vrstvy architektury. Proto doporučuje stavbu, kterou označuje za budovu s velkou kulturně-historické hodnotou, zachovat.
Doslova se v závěru zprávy NPÚ píše: „Z hlediska památkové péče je navrhovaná demolice budovy neakceptovatelná“. Odborné závěry NPÚ ostatně potvrzuje i to, že za své architektonické kvality byla budova oceněna druhým místem v kategorii Realizace v rámci národního kola Přehlídky architektonických prací za období 1982—1983. O stále aktuálním významu této stavby svědčí i zařazení domu do výstavy pražských brutalistních staveb „Nebourat!“, kterou v minulém roce pořádala Národní galerie.
Přesto se obavy památkáře Nováka naplnily. V polovině prázdnin vynesl v tichosti nad stavbou rozsudek smrti obvyklý podezřelý Odbor památkové péče magistrátu hl. m. Prahy. Ten v čele s Mgr. Bc. Eliškou Kokinovou a ředitelem odboru Mgr. Jiřím Skalickým zcela popřel posudek NPÚ a povolil demolici stavby na základě zkreslených a nepravdivých formulací, které jdou na ruku soukromému zájmu a zcela ignorují zájem veřejný.
Připomínám, že Odbor památkové péče magistrátu hl. m. Prahy má u odborné veřejnosti dlouhodobě — už od éry primátorování Pavla Béma — tu nejhorší pověst. V profesních kruzích je o něm všeobecně známo, že hájí mnoho zájmů, ale zřídkakdy ty, pro něž byl zřízen — tedy památkové.
Například bývalá ředitelka Klubu za starou Prahu Kateřina Bečková při svých veřejných vystoupení často navrhuje, ať se odbor přejmenuje — mnohem přiléhavěji na „Agenturu pro snadný průchod developerských záměrů“. Podobný názor na tuto instituci zastává v podstatě každý odborník, s nímž jsem se setkal v rámci svého dlouhodobého projektu Vetřelci a volavky, který dokumentuje výtvarné umění ve veřejném prostoru z období reálného socialismu.
Na celé kauze je asi nejsmutnější moment, kdy si uvědomíte, že zaměstnanec Národního památkového ústavu, vědom si absolutní bezmocnosti své dříve vlivné instituce hájící veřejný zájem, nyní restrukturalizované k bezúčinnosti, píše nějakým aktivistům bez funkce a moci (jako jsem já), aby na kauzu alespoň poukázali. Ukazuje se, že celá NPÚ nemá jiné nástroje, jak se do věci vložit.
Zdálo by se, že odborníci v přetahované s developery, kteří pevně svírají mocenské uzly v městských institucích, tahají za kratší konec provazu. Jenže ve skutečnosti ho ani nedrží v ruce.
Bez minulosti není ani budoucnosti
Po zoufalé zprávě od památkáře Nováka jsem se spojil s autorem stavby architektem Janem Hančlem. Dozvěděl jsem se několik zajímavostí.
Architekt vedl s vlastníkem domu vleklý právnický spor, neboť budova byla několik let zakrytá obří reklamní plachtou a světelným billboardem, což zasahovalo do jeho autorských práv. Hančl nakonec soud vyhrál a reklama musela být odstraněna. Majitel ale vymyslel, jak nad ním vyzrát: když mu vlastník autorských práv reklamu zakázal, tak proč by nenechal budovu zbourat a postavit místo ní novostavbu od architektů, kteří mu ji povolí.
A skutečně: majitel domu podal žádost o demolici stavby a nechal si zaplatit projekt od spřízněného architektonického studia Znamení Čtyř Z veřejných zdrojů jsem zjistil, že se studiem dříve spolupracoval také jistý architekt Karel Goláň, jmenovec jednatele firmy JIZERA INVEST s.r.o., která budovu vlastní — zda jde o náhodu či přízeň, zatím zůstává nejasné.
Architekti ze studia Znamení Čtyř ostatně ve svém projektu nijak nepřiznávají, že jejich stavba má nahradit jinou hodnotnou stavbu. Na svých webových stránkách uvádějí, že se jedná o „Zacelení domovního bloku — středové proluky“. Tedy ne tak úplně pravdu.
Architektům z kanceláře Znamení Čtyř jsem napsal dopis, kde je upozorňuji na zprávu NPÚ a tážu se, zda mají nějak právně s majitelem domu ošetřeno to, aby jejich budoucí stavba nebyla zakryta reklamou. Zatím bohužel bez odpovědi. Marně také čekám na oficiální odpověď na své dopisy primátoru Prahy Zdeňkovi Hřibovi, náměstku primátora Adamovi Scheinherrovi, který má památkovou péči v gesci, a ministru kulturu Lubomírovi Zaorálkovi, pod jehož ministerstvo NPÚ spadá.
Během čekání jsme s přáteli zorganizovali demonstraci za zachování domu v rámci pravidelných komentovaných prohlídek architektury a výtvarného umění ve veřejném prostoru nazvaných Vetřelci a volavky, tentokrát pod hlavičkou Centra architektury a městského plánování. Mezitím ale stojí vzácná, a dnes už bohužel unikátní, stavba na pokraji propasti.
Bourání zdravých staveb je velmi problematické z hlediska ekologie a udržitelnosti. Stejně alarmující je ale to, jak se ve jménu soukromých zájmů důsledně maže celá jedna kapitola dějin vizuální kultury, a neodvratně se tak ničí pražský genius loci, k němuž podobné logotypní stavby nedílně patří.
Proto bych chtěl vyzvat veřejnost, aby ještě jednou zabojovala s větrnými mlýny, a začala bombardovat své politické představitele — protože tam, kde se ničí kulturní dědictví, nemůže vzniknout ani nový kvalitní kulturní odkaz. Bez kontinuity minulosti nemáme žádnou budoucnost.
Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.
————————————————-
(Úvodní foto: Přestože je budova Vojenské stavby sebevědomá a brutalistní, je citlivě vložena do staré zástavby, respektuje římsu i střešní krajinu a je přirozeně začleněna do okolí. – Foto Ondřej Surový)