Autorka textu: Viola Hertelová
Článek vznikl ve spolupráci s Deníkem Referendum v rámci rubriky Město.
Obnova brněnské Rullerovy síně je příkladem ojedinělé a přitom úspěšné iniciativy, která supluje nefunkční systém ochrany kulturních památek. Zachovat a opravit hodnotnou chátrající stavbu je dnes největším úkolem architektonické péče.
Na konci března letošního roku jsme si připomněli sedmé výročí úmrtí významného brněnského architekta Ivana Rullera, který aktivně projektoval do posledního okamžiku svého života a městu Brnu zanechal podstatnou část svého díla. Ovšem vlastní přání, aby se místem jeho posledního rozloučení stala jím navržená smuteční síň v Brně-Židenicích, se mu bohužel nesplnilo.
Smuteční síň z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století byla v té době v havarijním stavu z důvodu zanedbané údržby ze strany Správy hřbitovů města Brna, tedy příspěvkové organizace města. Až díky iniciativě současného starosty městské části Židenice Petra Kunce a jeho týmu se po mnoha letech objektu dostává zasloužené péče a probíhá citlivá rekonstrukce.
Stane se tato rekonstrukce brněnským precedentem v přístupu k poválečné architektuře? Přibližme si tento případ občanské angažovanosti, která se proměnila v politický program s cílem ochránit architektonické dědictví, jež v rukou státní správy a nefunkčního systému památkové péče u nás nadále zanikalo — a zaniká — bez většího povšimnutí.
Od výstavby k zániku
Ještě před několika málo lety stál na hranici hřbitova brněnské části Židenice a lesoparku Akátky zcela opuštěný chátrající a zarůstající objekt smuteční síně, v jehož interiéru bychom na rozpraskaných mramorových podlahách poničených vandalstvím našli ležet rozervané kusy původních uměleckých děl. Staveb obdobné typologie, které následovaly tehdejší trend civilních smutečních obřadů, vznikla na našem území v druhé polovině minulého století celá řada. Většina těchto síní plní dodnes svůj původní účel. Smuteční síň v Židenicích bohužel ne.
Dílčí potíže tohoto objektu byly způsobeny už během vzniku stavby. Technicky náročný návrh byl realizován v rámci takzvané Akce Z, kdy výstavbu prováděli převážně brigádníci bez patřičné odborné způsobilosti. I proto se stavba doslova táhla jedno desetiletí a síň byla otevřena až v roce 1983. Mnohem důležitější pochybení se však odehrálo později na úrovni správy municipality. Město Brno — respektive faktický vlastník stavby Správa hřbitovů města Brna — nutnost pravidelné údržby a průběžného odstraňování závad budovy roky úspěšně ignorovalo.
V roce 2004 se v síni přestaly konat smuteční obřady, přičemž Správa hřbitovů už dříve urgovala vedení Brna s požadavkem příspěvku na nutné opravy, které tyto zamítlo jako nerentabilní. Devastace se jen prohloubila, protože špatně zabezpečená stavba byla vystavena vandalismu a krádežím.
Odcizená střešní krytina se měla stát pomyslným hřebíkem do rakve židenické síně, jelikož kvůli zatékání stavby již nic nebránilo rychlé degradaci stavebního materiálu. Použitá ocelová nosná konstrukce se však nakonec ukázala mnohem odolnější, než se předpokládalo. Přesto byla v roce 2007 po pouhých dvaceti čtyřech letech od uvedení do provozu budova pro svůj špatný stav raději trvale uzavřena.
Pozornosti radních Magistrátu města Brna se síň konečně dočkala až o několik let později v roce 2010. Na základě nepravdivého statického posudku založeného na odpadávání venkovního břidlicového obkladu a účelovém vyčíslení rekonstrukce nadsazenou částkou 33 milionů korun byl projednán záměr síň zbourat. Pod záminkou úspor měla být stávající síň nahrazena novostavbou.
Když však autoři návrhu nové studie hřbitovní síně z ateliéru Coufal prohlédli účelového úsilí radních zbavit se Rullerova díla, rozhodli se v této věci informovat raději architekta osobně a od projektu se distancovat. Konečným rozhodnutím Brna se tak stala demolice stavby bez náhrady.
V roce 2011 za vedení města Brna Romanem Onderkou bylo schváleno odstranění této architektonicky významné budovy a vyčísleno na pět milionů korun. Paradoxně a zároveň naštěstí ani tuto částku nebylo město schopné v rozpočtu uvolnit a smuteční síň, jejíž prostory pamatovaly například pohřeb literáta Jana Skácela, tak zůstala stát ladem i nadále.
Od iniciativy k politice
O záchranu židenické síně se v průběhu let chátrání pokoušely různé hlasy zejména z odborné a architektonické obce včetně samotného autora stavby Ivana Rullera. Domoci se památkové ochrany, jež by nadobro odvrátila demolici a rozpadající se stavbu alespoň zakonzervovala, se přes nezájem Ministerstva kultury však nepodařilo nikomu.
Nejčastěji se v souvislosti s možnou obnovou Rullerovy stavby objevuje jméno nynějšího starosty Brna-Židenic Petra Kunce. Právě osobní zájem o tuto stavbu i vlastní obavy z možné demolice jedné z architektonických dominant městské části přivedly původním povoláním stavaře do politiky a v čele bojů za zachování židenické smuteční síně stojí již přes patnáct let.
Už od doby uzavření síně Kunc aktivně veřejně vystupoval ve věci její obnovy. Publikoval nespočet textů a poskytl mnoho rozhovorů s cílem poukázat na nesmyslné chátrání. Když se po schválení demolice síně opakovaně vymezil proti bourání, zrodila se politická kampaň židenické frakce TOP 09. Tváří kandidátky, jejímž hlavním programem byla záchrana židenické smuteční síně, se stal právě Petr Kunc.
V roce 2015 se už v rámci zastupitelstva Jihomoravského kraje společně s radním Martinem Anderem ze strany Zelených zasadil o provizorní zastřešení doposud zatékající síně, což se podařilo. V pozici místostarosty Židenic pak Kunc v následujících letech inicioval jak politická vyjednávání mezi architektem Rullerem a dalšími aktéry, tak například hledání nových správců budovy — ve hře byla toho času i možná konverze obřadní síně v nový účel.
S cílem přiblížit dům a jeho osud veřejnosti se přímo na místě chátrající stavby konala řada komentovaných prohlídek a happeningů. Zmiňme například akce v rámci Dne architektury, událost Malá noc módy na pomezí módní přehlídky a site-specific instalace či natáčení pro dokumentární sérii Architektura 58-89 České televize a další. Vlna aktivizace veřejnosti ze strany židenického místostarosty pokračovala i po roce 2018, kdy Ivan Ruller zemřel.
Až architektův skon, následný mediální ohlas, týkající se jeho osoby i díla, a několikerá proměna politického osazenstva magistrátu přiměly město svěřit smuteční síň v roce 2020 radnici Brna-Židenice společně s 28 miliony na její opravu.
V roce 2022 se stal Kunc starostou Židenic a věci se daly do pohybu. V tomtéž roce vyhrálo architektonickou soutěž na obnovu síně studio architekta Marka Štěpána. Stavba bude hotová na podzim letošního roku a v provozu bude síň od začátku příštího roku. Je zcela jisté, že bez zapálení Petra Kunce udělat ze záchrany domu politické téma a osobně jej zaštítit a ve vedení projektu obnovy pokračovat se svým týmem i po zvolení na radnici, by se nic takového nestalo.
Projekt obnovy
Případné pochybnosti, zda lze citlivě rekonstruovat architekturu po smrti jejího autora, byly podle starostových slov zažehnány záznamy rozhovorů Kunce s tehdy ještě žijícím architektem. Ivan Ruller se v tomto ohledu ukázal být velmi vstřícný a otevřený například k užití nových technologií či moderních materiálů.
V době svého vzniku byly atypické stavební projekty, k nimž patřila i tato síň, velmi obtížně realizovatelné také kvůli značně omezenému sortimentu materiálu. Návrh mnohdy ustupoval dostupným stavebním prvkům. Navázání úzké spolupráce vítězného architektonického studia se synem autora výtvarníkem Tomášem Rullerem, mimo jiné také autorem části plastik v interiéru síně, jemuž byla svěřena obnova uměleckých děl, by pak mělo zajistit dostatečnou výtvarnou kontinuitu.
Plastiky, sochy, plátna a další prvky interiéru, které byly navrženy na míru smuteční síni jsou aktuálně citlivě renovovány ve spolupráci s jejich autory, potomky či oslovenými restaurátory.
Projekt přestavby, jejíž realizace je nyní v plném proudu, uvažuje dům obnovit do podoby původní zamýšlené koncepce z konce sedmdesátých let a současně také napravit mnohé stavební nedostatky tehdejší výše zmiňované neodborné výstavby. Dispozice stavby zůstane stejná s drobným rozdílem v zadní technické části, kde je plánováno vymezit nový prostor pro kancelář pohřebnictví.
Nejdůležitějším krokem v záchraně uměleckých děl bylo nejen přemístit a bezpečně uložit výtvarné objekty či jejich torza z místa stavby, ale také nalézt všechna zbývající původní díla či alespoň v archivech dokumentaci k nim. Ta byla totiž v průběhu chátrání síně postupně odvážena různě po Brně.
Část uměleckých děl se našla v depozitáři Správy hřbitovů, kam byla umístěna po uzavření budovy, jiná se pro nalezené předávací protokoly stále ještě hledají například v ZOO Brno. Z nepochopitelných důvodů však in situ zůstalo po necelých dvacet let několik výtvarných objektů, z nichž některé nedbalostí a vandalstvím vážně utrpěly. Díky svým rozměrům či kotvení se naštěstí alespoň nedaly z místa chátrající stavby jednoduše odnést.
Tomáš Ruller mluví o zázraku, že se i přese všechno špatné, co se stavbě událo, umělecké objekty s několika málo výjimkami zachovaly v relativně dobrém stavu. V tuto chvíli to vypadá, že dobový gesamtkunstwerk Židenické síně, kdy prostorovou koncepci díla utvářel architekt Ruller společně s výtvarnými umělci, se tak podaří zdárně a v celé šíři obnovit.
Úspěch?
Mohlo by se zdát, že zásadní obrat přístupu města k židenickému odkazu Ivana Rullera má být příslibem nápravy zanedbané péče. Jenže Brno takto přímočaře zkrátka nefunguje. Nejistota aktuálně panuje ve věci následného vlastnictví a užívání smuteční síně. Za ideální scénář považuje Kunc dlouhodobý pronájem budovy po vzoru zahraniční praxe některému ze soukromých pohřebnictví, jež by provozem obřadů navázalo na původní funkci stavby.
„Klidně za korunu, hlavně ale aby sloužila původnímu účelu,“ doplňuje nynější starosta Židenic.
S tím však nesouhlasí město Brno, jehož vlastní hřbitovní služba, která má v rámci municipality na pohřbívání monopol, by takto údajně ztrácela pod tíhou konkurence klientelu. Jenže magistrát není zatím otevřen ani opačné možnosti převedení stavby zpět z Židenic do správy města. Síň se pravděpodobně památkově chráněnou již nestane a spoléhat se za výše nastíněných okolností, že když město konečně svolilo k opravě, zbourat dům snad už nenechá, se jeví poněkud krátkozrakým řešením.
Jako i v dalších případech poválečného architektonického dědictví tak budoucnost smuteční síně Ivana Rullera pravděpodobně zůstane i nadále závislá na iniciativě jednotlivců.
Závěr
Příběh dominanty židenického hřbitova je příběhem osobního nasazení, které může být v boji za záchranu architektonického dědictví rozhodující zbraní. Vinu na jejím fatálním zanedbání nese v tomto případě hlavně město Brno, respektive jeho Správa hřbitovů města Brna coby vlastník domu. K opravě síně město konečně donutil až tlak veřejnosti.
Okolnosti zanedbání této konkrétní stavby nastavují však zrcadlo také systému ochrany památek u nás. Architektonická díla z let 1945—1989 se nehledě na kvality, funkci či autorství stávají pod narativem ideologické příslušnosti k totalitnímu režimu plošně přehlíženými.
Nebýt vlastní iniciativy několika odborníků a odbornic zejména z Fakulty výtvarných umění a Fakulty architektury VUT, a zejména Petra Kunce, který aktivně vedl projekt záchrany od jeho počátků jak z pozice občana Židenic, tak později jako starosta městské části, byla by dnes stavba jistě již nenávratně ztracena.
Občanská angažovanost se v otázce architektonické péče může stát, jak nám tento příklad ukazuje, funkčním politickým programem, neměla by však nahrazovat chybějící památkovou péči.
Památkový zákon přitom ochranu kulturních statků coby nedílnou součást kulturního dědictví lidu přímo spojuje s ochranou svědectví dějin. Namísto bezbřehých polemik nad tím, co je hodno z architektonického dědictví ještě chránit a co už nikoliv, je tak třeba bezodkladně tento nefunkční systém reformovat dříve, než ohrožené stavby nadobro ztratíme.
Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.
(Úvodní obrázek: Po bok velkých reprezentačních realizací architekta Ivana Rullera v Brně, mezi něž patří například hala Rondo, interiér Janáčkova divadla či administrativní budova Ingstavu, můžeme právem zařadit také židenickou smuteční síň v Komprdově ulici, které se v těchto dnech dostává rekonstrukce. Foto Viola Hertelová)