Autoři textu: účastnictvo a lektorstvo workshopu POSTVIZE
Bývalý brněnský Prior, známý také jako staré TESCO či OC Dornych, je jedním z prvních monumentálních objektů, které uvidíte při příjezdu do Brna vlakem. Od roku 1984 stojí na rozhraní historického centra a tzv. Brna-Jih. Následující reportáž je založena na společné imaginaci účastnictva workshopu Postvize, který se zabýval využitím obchodních domů na podzim roku 2024. Společně jsme vytvořilx vizi domu, který je otevřený nápadům a sdílení, má proměnlivý obsah, ale stabilní hodnoty. Zveme vás na návštěvu domu, který nebyl zdemolován, ale v roce 2044 stále existuje.
Oáza města, místo setkávání
„Není nic lepšího, než dům plný lidí,“ vítá nás Adéla, členka kolektivu Dornych zatímco se v horkém odpoledni potkáváme na tržnici skryté ve stínu teras bývalého Prioru, který v době svého vzniku představoval nejmodernější obchodní dům široko daleko. Postupem času se ale stal spíš tranzitním místem mezi centrem města a autobusovým nádražím Zvonařka. Až kolektivu Dornych se s podporou veřejnosti a díky několika šťastným náhodám podařilo vrátit mu smysl života. „Hodně obtížný byl přelom milénia, kdy se řada podobných brutalistních staveb bourala. I tento dům měl namále,” dodává Adéla.
Prior byl společně s autobusovým nádražím Zvonařka jediným realizovaným fragmentem urbanistického návrhu „nového brněnského regionálního centra“, který od 60. let 20. století vznikal pod Útvarem hlavního architekta a Státního projektového ústavu Brno. Podíleli se na něm architekti Ivan Ruller se Zdeňkem Řihákem a dalšími. Realizaci obchodního domu s dvaceti poschodími odsunula do pozadí sovětská okupace v roce 1968. Zdeněk Řihák následně společně se Zdeňkem Sklepkem navrhli obchodní dům, který byl slavnostně otevřen v roce 1984. Míjíme odpočívající a rokující skupiny, prodávající, kteří lákají předváděním svého zboží, kartáře, vypravěče příběhů, opravářku… Kakofonii zvuků doplňuje pouliční umělectvo a švitoření vody. Právě vodou a kořením místo voní. Není se čemu divit, že se od mlžítek ozývá smích. Moment, kdy se drobné částečky vody z mlžítka dotknou vaší kůže, si v ničem nezadá se zázrakem. Adéla se pousmívá nad našimi reakcemi. Říká, že chvíle jako tyto ji dělají radost. Pro kolektiv Dornych je důležitá otevřenost a přístupnost pro každého a každou. Přestože společnost v roce 2044 může ztotožňovat příjemné mikroklima s nedostupným luxusem, Dornych dokazuje, že mlžit vzduch může být přístupné pro každého a každou. „Stačí vědět, jak na to,” směje se Adéla. „Do Dornychu lowtech řešení přineslx Jan, Nina a Patrik v době vzniku kolektivu. Doplňují původní, extrémně odolnou strukturu domu z 80. let 20. století. Poruchy infrastruktury se dějí minimálně, vnitřní klima má budova stálé. To nám umožňuje soustředit se na další aspekty provozu,” zasvěcuje nás Adéla do fascinujícího domu. Jeho osobnost je dostatečně silná a sebejistá na to, aby ji jen tak něco neporazilo.
Než vstoupíme do budovy, zastavujeme se u informační tabule. Provozní řád je řadou doporučení. Zákazy byste tu hledalx těžko. Plánek spolu s kontaktním kódem usnadňuje orientaci. Srozumitelnost, přístupnost, přátelskost ve všech částech budovy po všech úrovních a smyslech toho slova zaštiťuje v kolektivu Lea. Přízemní patra, která v pozdním kapitalismu sloužily prodeji, dnes zaplňují funkce, které veřejnost poptává – dílny, ordinace, kavárna, kuchyň, opravovna, setkávací, vzdělávací a workshopová místa. Statické zůstávají prostory s pevným vybavením a hygienickými normami. Vše ostatní se organicky prolíná. Prostor může využívat kdokoliv, kdo se předem domluví a jehož záměr bude v souladu s hodnotami budovy. Laura se Šimonem z kolektivu jim pomáhají přestavět a uspořádat prostor tak, aby co nejvíce naplňoval potřeby příchozích. „Prolínání prostor vyžaduje větší než obvyklou míru domluvy a respektu. Zkušenosti s prostorovým uspořádáním, které s Laurou přinášíme, snižují náročnost domluvy a zároveň umožňují moderovat diskusi, podporovat při objevování možností. Jako kolektiv to považujeme za skvělý nástroj pro prohloubení porozumění a respektu,” zmiňuje Šimon.
Vznik kolektivu Dornych – výsluní a stíny bývalého Prioru
Kolektiv se začal formovat po roce 2015. Přestože byl Prior v 80. letech 20. století novým, inovativním obchodním domem, o necelé půl století později mu hrozila demolice. Priory byly navrhované jako obchody s prioritním, nedostatkovým, zbožím v době relativního nedostatku. Lidé v nich nakupovat muselx. Většinou se jednalo o jeden obchodní prostor s více patry a s jedním společným zázemím. Konkrétně zde byly skladové prostory dimenzované pro zboží na devadesát dní dopředu s předpokladem exponenciálního růstu spotřeby do roku 2000. Způsob zásobování a skladování se s koncem studené války extrémně proměnil. Krom změny zásobování byla adaptace typologie obchodních domů pro porevoluční potřeby problematická i z hlediska rozdělení pater na menší obchodní jednotky, vytvoření příručních skladů, dělení energií nebo využití plochy výkladců. V době, kdy se úspěšnost podniků a projektů měřila pouze finančním ziskem, bylo přímočarým řešením stávající budovu strhnout a nahradit ji novější verzí, která využívala současnější metody prodeje. Tou se na začátku milénia v stala typologie obchodních center. Obchodní domy nedokáží konkurovat obchodním centrům svou výkonností. „Připomíná to vznik samotného Prioru,” přináší do prohlídky souvislosti Adéla. „V době svého otevření se jednalo o moderní dům s eskalátory a samoobslužným prodejem, do kterého jezdily zájezdy z celého kraje. Nahradil do té doby běžný maloobchodní pultový prodej. Obchodní centra s krytými plazami, food courty a nabídkou různorodých obchodů o dvacet let později převálcovala obchodní domy. V případě bývalého Prioru to byla Vaňkovka.”
Nákupní galerie Vaňkovka byla v těsné blízkosti Prioru otevřena v roce 2005. Ve 20. letech 21. století správcovská firma začala postupně volné kanceláře a dílny pronajímat firmám, freelancerům, umělcům… V té době iniciativa BAM Brněnský architektonický manuál, sdružení TERÉN Pole pro performativní umění, historička architektury Šárka Svobodová a další odbornictvo začalx pořádat prohlídky domu. Historická, umělecká a architektonická hodnota tak byla sdílena s veřejností, která sdílela své vzpomínky na dům. Umělecká scéna Brna si oblíbila nevyužívané skladové prostory. Konaly se zde divadelní představení, workshopy, výstavy, koncerty, raves… kolem domu se tak vytvořila neformální skupina umělectva, díky které prostor ožíval. Postupem času si veřejnost našla k domu cestu.
„Neobliba domu souvisela s averzí vůči době, ve které vznikl. Odsuzování předchozího uspořádání společnosti není nic překvapivého. Prior vznikl v socialismu, což se tehdy vnímalo jako éra přímo předcházející Sametové revoluci, tedy demokracií. Potřeba vymezit se vůči bývalému režimu byla silná. Není to ojedinělý jev,” zmiňuje Adéla. „Projekty jako Respekt Madam, Architektura 489 nebo Vetřelci a Volavky pomohly zvýšit informovanost natolik, že se povedlo zachránit alespoň některé stavby.” Při diskusích o bourání Prioru se ho zastala nejen odborná obec, ale také veřejnost. Pro brněnskou radnici pak bylo obtížné nevyužít přednostního práva nákupu. Podmínkou města byl vznik právnického subjektu, který se o budovu postará se vším všudy. Tak vznikl Kolektiv Dornych. „Hodně nám po celou dobu pomáhají aliance vznikající často díky rezidenčním a dobrovolnickým pobytům. Nápomocné jsou i nejrůznější formy daru,” dodává Laura za přikyvování Štěpána s Adélou. „Rezidence často přináší osvěžující témata, nové úhly pohledu, dovednosti, schopnosti a znalosti… Obvykle na Dornychu zanechají výraznou stopu. Rezidence jsou velkým darem. Díky nim dochází ke globálnímu přenosu a sdílení žité alternativy.”
Nikdy nekončící proces
Během 40 let své existence kolektiv dospěl k fungování ve vrstvách. „Každý kolektiv má trochu jiné uspořádání. které se vyvíjí v čase. Nám vyhovuje toto,” představuje nám Adéla schéma fungování organizace. Jeho střed tvoří pracující, kteří se o chod budovy i kolektivu starají dlouhodobě. Tento poměrně úzký tým nese odpovědnost za každodenní operativu a vystupuje vůči autoritám. V realizaci plánů je podporuje pomocnictvo, kam patří kdokoliv, kdo sdílí hodnoty kolektivu a chce se podílet na chodu projektu svým časem. Tyto dvě skupiny mají pravidelné porady v 6 týdenních cyklech. „Je pro nás důležité kromě operativy zařazovat i sdílecí programy,” doplňuje Šimon. Ke čtvrtletním rozhodovacím setkáním je přizýváno obvyklé návštěvnictvo. Radí se o programu, chodu domu, úpravách, změnách, prioritách i hodnotách. Blízkost hlavního nádraží i centra do domu přirozeně přivádí nové uživatelstvo. Díky Lee existují mezi jednotlivými skupinami silné propojky, které umožňují komunikaci, přesun a bezpečný start zelenáčků. „Jeden z nástrojů reflexe je časopis, který vydáváme,” říká Adéla, zatímco míjíme Ninu, která finišuje nové číslo. Ta nám ukazuje několik různých vydání. Mluví o tom, že časopis vzniká organicky, má proměnlivou redakci. Kdokoliv do něj může přispět skoro čímkoliv. Tiskne se, když jsou zdroje, jindy se performuje, recituje, zpívá… někdy je to prostě jen plakát nebo nápis na budově.
„Samozřejmě, že zvyknout si na proměnlivý charakter organizace je náročné. Zvlášť ze začátku tomu tak bylo,“ vzpomíná Nina. „Jakmile si ale zvyknete, že změna a nejistota jsou neoddělitelnou součástí života, dokážete naučené vzorce a potřebu zdánlivé jistoty odložit. Je to obrovské dobrodružství, ve kterém jsme společně. Cokoliv, co nás potká, pojmenováváme a měníme v učení. Propisuje se to do procesů kolektivu.“
„Důležitá byla a je chuť každého a každé být součástí, objevovat a proměňovat sebe i kolektiv se společným záměrem,“ dodává Lea.
Tento dům bude vždy na pomezí
Čím výš se v budově dostáváme, tím slabší švitoření davů k nám doléhá. Dostáváme se do prostor, které primárně slouží středu kolektivu. Díky tomu naši prohlídku obohacuje další členstvo, které potkáváme. Míjíme kanceláře, knihovnu, ateliéry, ubytování, sklady, čajovou kuchyňku i komunitní kuchyň, technologické zázemí včetně dílen… Bývalé sklady ve 3. patře slouží pro konání plén a uměleckých projektů. Vestavěné hlediště z lešenářských trubek dodává celému prostoru steampunkový nádech. Z biosolárních střech pak můžeme také prozkoumat okolí budovy, které se v posledních 40 letech výrazně proměnilo.
„S ohľadom na riešený časový horizont bolo ťažké predpovedať akému účelu bude slúžiť širšie okolie domu,“ vzpomíná na rok 2024 Viliam s drobnou připomínkou přes sto let trvající diskuse o budoucnosti hlavního nádraží. „Dom však vždy stál a bude stáť na pomedzí: v minulosti medzi centrom a perifériou, v budúcnosti potenciálne medzi centrami dvoma – moderným nablýskaným „downtownom“ a spomínaným historickým centrom. Skoro s určitosťou sa ale dá povedať, že dom bude stále stáť na vyťaženej spojnici.“ Výraznou výhodou diskutovaného obchodního domu je, že má velké otevřené prostory, které lze přizpůsobit různým způsobům využití – tuto vlastnost se kolektiv snažil přenést i do jeho exteriéru. Snahou bylo naplnit vizi původního návrhu obchodního domu tak, aby mohl vzniknout stejně velký, otevřený a přizpůsobivý prostor. Vytvoření otvorů v terasách, které kolektiv označuje jako plato, umožnilo realizaci dvoupodlažní zahrady – na úrovni původního i nového terénu rostou různé druhy stromů, které podporují příjemné mikroklima mezi hustě zastavěnými plochami. Samotná dvoupodlažnost poskytuje stín, který je ve stoupajících vedrech stále cennější. “Priali sme si, aby priestor okolo domu slúžil na aktivity a zároveň nimi lákal zatiaľ nezainteresovaných okoloidúcich na to, že vo vnútri sa skrýva viac. Dôležité pre nás preto bolo, aby nebolo úplne jasné, kde táto rozšírená pôsobnosť domu začína: vágnosť vzniknutého územia tým využijeme nielen pre jej adaptabilitu, ale tiež na to aby sa ľudia náhodne ocitali v sfére vplyvu domu – tým sme do určitej miery predišli uzavretosti komunít, ktoré dom využívají.“ Toto nejednoznačné rozhraní mezi bývalým Priorem a městem se posouvá tím, čím víc ubývá automobilového provozu.
Nemusíme si taková centra jen představovat
Představa komunitního domu není radikální a nemusí být příběhem z budoucnosti. Příkladem projektů, které zabydlely nevyužívané prostory bottom-up metodou v ČR mohou být PLATO BAUHAS v Ostravě, Silo Jihlava, Prostor 39 či Úl v Ďáblicích. Zásadní pro vznik takového prostoru je zachování budovy a podpora programu, kde prvotním záměrem není zisk, ale ochota a odvaha lidí, kteří se na vzniku programu chtějí podílet. Sám bývalý Prior se v posledních letech před svou demolicí v roce 2025 stal oblíbenou destinací brněnské kulturní scény.
Pokud si neumíme představit budoucnost, kterou bychom chtěli, čeká nás budoucnost, kterou nám predikuje celý svět. Jen to, co si umíme představit, lze zhmotnit. Proto patří velký dík všem, kteří se imaginacím a realizaci preferovaných budoucností věnují.