Autorka textu: Karolína Munková
Článek vznikl ve spolupráci s Deníkem Referendum v rámci rubriky Město.
Architektka Elena Schütz z berlínského kolektivu v rozhovoru vysvětluje, proč by měla být architektonická obec nezávislá a jaké otázky by si měla klást, aby pochopila svou vlastní roli ve vztahu ke svému okolí.
Něco fantastického, co mnohé možná zklame, ale určitě posune dál. Právě takový dojem vyvolává berlínský architektonický kolektiv SOMETHING FANTASTIC, jehož členka Elena Schütz přednášela na konci října v pražské galerii VI PER.
V přednášce nazvané Make Use: On Architecture without Building (Používej: O architektuře bez stavění) představila Elena Schütz nejen realizované projekty studia, ale zejména principy, kterými na současnou architektonickou disciplínu jako kolektiv nahlížejí. Základem jejich uvažování je využívat to, co už máme. Přístup jde ovšem ještě dál — za pouhou kritiku plýtvání a důraz na recyklaci a znovu využívání v architektonické a stavařské praxi.
Někdy je důležité ponechat věci tak, jak jsou, a čekat na vhodný čas pro správné řešení, které nemusí být patrné v daný moment. Jindy je zásadní jednat s urgencí a volit to nejradikálnější řešení problému.
Nacházení vyvážené kombinace těchto přístupů požaduje nadmíru citlivosti, trpělivosti a vytrvalé komunikace s okolím. Nejpodstatnější ovšem je: to, jakým způsobem jako architekti přistupujeme k navrhování staveb, může ovlivňovat, jak zdravé a udržitelné pracovní podmínky jsme schopni vytvořit sami pro sebe. V rozhovoru jsme hovořily o tom, jak tento přístup studio uplatňuje ve své vlastní každodenní praxi.
SOMETHING FANASTIC
Berlínský architektonický kolektiv tvoří Elena Schutz, Julian Schubert a Leonard Streich. Čiší z nich energie, pozitivita a odhodlanost, kterou ovšem kombinují se značnou mírou kritičnosti a mírnou dávkou ironie.
Mezi nejznámější projekty studia patří projekt německého pavilonu na 15. bienále v Benátkách, který nesl název Making Heimat. Germany Arrival Country. Šlo o minimalistickou výstavu s maximálně radikálním zásahem do budovy německého pavilonu, jejímž cílem bylo symbolicky narušit a otevřít stávající uzavřené schéma historické budovy vybouráním čtyř velkých otvorů v jeho zdech. Přeformulování (ne)funkčních vzorců, převrácení významů a kritická práce s nastaveným vnímáním společnosti je pro členy kolektivu typickým přístupem k zadání, kdy kombinující vtip a silné politické gesto.
Dalo by se říci, že práce jejich studia si zakládá na silných názorech, manifestech a gestech. Tahle myšlenka je ale stejně relativní jako jejich přístup k trendovosti a kráse. V moment, kdy se tyto hodnoty stanou v naší společnosti normou, už takové projekty jako radikální gesto vnímat nebudeme. Volit ekonomické, etické, udržitelné a nejpragmatičtěji dostupné prostředky není radikální, ale nutné a citlivé.
Vedle navrhování výstav, architektury, či nábytku se studio věnuje publikování knih, výuce architektury a vytváření urbanistických konceptů. V rámci svých akademických aktivit učí na ETH v Zurichu a na Sandberg Instituut – Gerrit Rietveld Academie. Kolektiv si zakládá na tom být malý, nezávislý a multidisciplinární, s čímž předkládá na stůl pojmy jako „nerůst“ architektonické kanceláře a „architekt, který nestaví“.
Sama Elena Schütz tvrdí: „Je nutné stále se ptát a přehodnocovat to, kým jsme a jak jednáme.“ Tím dokládá, že i z čistě osobní preference se může v budoucnu stát smysluplný profesní postoj.
Základem vašeho současného uvažování je diplomová práce, kterou jste vypracovala společně se současnými kolegy, bývalými spolužáky z berlínské univerzity. Šlo o publikaci s názvem Something Fantastic: A Manifesto by Three Young Architects on Worlds, People, Cities, and Houses, kde se zamýšlíte nad současným stavem architektury, hledáte možné budoucí přístupy k architektonické praxi a vyzýváte ke změně. Co vás přivedlo k takovému zamyšlení a způsobu práce?
Práce začala vznikat v roce 2009 — zvláštním období, kdy udeřila finanční krize, a vše se najednou změnilo. O krizi se mluvilo jako o katastrofě, ale současně se v závislosti na ní vyrojila spousta zajímavých otázek. Jako studenti jsme nebyli součástí systému, který se právě začal rozpadat, a právě to nám umožnilo na něj nahlížet zvenčí a probíhající změny pozorovat. Neměli jsme existenční strach, byla to pro nás zkrátka výjimečná a inspirativní situace.
Přestože tehdy bylo docela typické vypracovat jako diplomovou práci návrh muzea, či jiné veřejné instituce, chtěli jsme se vydat jinou cestou. Využít čas na univerzitě ke čtení, přemýšlení, diskuzi — a obecně snaze lépe pochopit vztah architektury k okolnímu světu a roli architekta v něm.
Začali jsme tedy číst, dělat rozhovory, psát texty a najednou nám bylo jasné, že z toho chceme udělat knihu, která může být základem pro naši další práci. Kombinace zdánlivě bezvýchodné situace ekonomické krize a našeho vlastního prozření nám ukázala cestu, jíž se vydat. Náš ateliér jsme pak zakládali s vědomím toho, že jsme velmi úzce svázáni s řadou věcí, které by architektům neměly být lhostejné.
Ve své přednášce v galerii VI PER jste zdůrazňovala moment, kdy se má architekt/ka zapojit do stavebního procesu — mnohem dříve, než se obvykle děje. Můžete vysvětlit proč?
Poprvé jsem si tuto skutečnost uvědomila hned po skončení školy, kdy jsme dostali nabídku vést seminář na berlínské Univerzitě umění (Universität der Künste). Nazvali jsme ho „Učíme se učit kladením otázek“. Hlavní myšlenkou semináře bylo, že se můžete dozvědět odpověď na cokoli, najdete-li správného člověka a položíte-li správné otázky. Společně se studenty jsme si definovali otázky, které nás zajímaly a na něž jsme neznali odpověď.
Zajímaly nás nové stavby v centru Berlína, kolem nichž jsme každý den chodili a ptali se sami sebe, proč vypadají tak ošklivě. Kontaktovali jsme proto architekta a developera. A zjistili, že na výslednou podobu projektu má vliv řada aspektů, které nejsou na první pohled zřejmé.
Při existenci tolika předpisů a dalších předem daných regulativů bývá rozsah architektova rozhodování ve výsledku velmi úzký. Navíc musí postupovat tak, aby měl jistotu, že dostane rychle povolení — potřebné kvůli úvěru, který si developer bere. Staví se také pod velkým ekonomickým tlakem a developer má ve výsledku daleko větší slovo než architekt.
Výsledná stavba je pak mnohdy typizovaná nikoliv vinou architekta. Pochopili jsme, že chce-li člověk překročit předem dané pevné meze, musí se do stavebního procesu dostat co nejdříve.
S tím se pojí i téma nezávislosti architektonické obce. K vlastní nezávislosti se stavíte konzistentně a důsledně, jak ve vztahu ke klientovi, struktuře vašeho ateliéru, či pozici architekta ve společnosti. Nicméně můžeme být v architektonickém procesu opravdu vždy nezávislí?
Jako architekti plánujeme věci, které mají velmi dlouhý život. Rozhodnutí, která přijímáme, mají velmi závažné důsledky, a proto je opravdu důležité, aby to byla rozhodnutí nezávislá. Je to stejné jako nezávislost soudců a politiků. Jejich rozhodování má také velký dopad na rozsáhlé oblasti života. Všichni se shodujeme na tom, že jejich rozhodnutí by měla být nezávislá, a proto jsou také placeni tak, jak jsou.
Mě jako architektku samozřejmě nikdo takto neplatí, ani mě tak nevnímá. My bychom ale sami sebe měli takto vnímat. Je to naše zodpovědnost, abychom byli nezávislí.
„Po dokončení studie Über das Arbeiten pro společnost Bitkom jsme naši koncepci převedli do prostorového návrhu, jehož cílem bylo minimalizovat obměnu materiálu a zároveň zlepšit budoucí způsoby práce uvnitř kanceláře. Velká část rozpočtu ve výši 2,5 milionu eur byla vynaložena na zachování toho, co zde již bylo.“ Foto Zara Pfeifer
Nezávislost není luxus, není to o tom, že si dělám jen to, co chci. Skutečně věřím tomu, že pokud jste nezávislí, přistupujete ke všem věcem, projektům, a dokonce i ke klientům jinak. Nemůžete se stát závislým na tom, co navrhujete. Jedna z našich cest k nezávislosti je, že se snažíme nebýt finančně závislí pouze na projektování a mít širší záběr činností. A tak vedle navrhování učíme, zabýváme se teorií či publikujeme knihy.
Velmi dlouhou dobu jsme měli nálepku „mladé architektonické studio“. Uvědomili jsme si, že slovo „mladí“ funguje jako synonymum pro „neetablovaní“, zároveň je to ale vnímáno tak, že směřujete k tomu stát se etablovaným. Být nezávislí a neetablovaní je ale ve skutečně jedním z našich hlavních cílů.
Ráda bych se pozastavila u formy uspořádání a velikosti vašeho ateliéru. V přednášce jste zmínila pojem „nerůst ateliéru“ a jeho důležitost pro vaši praxi. V našem prostředí není toto téma nijak zvlášť přítomné, je tomu v berlínském kontextu jinak?
Růst není něco z podstaty zlého, růst se prostě děje. Myslím, že stagnace vlastně neexistuje, buď se zmenšujete, anebo rostete, a pokud se nechcete vyhnout zmenšování, musíte prostě růst. V praxi to znamená, že pokud chcete svým kolegům poskytnout zázemí, musíte dbát na to, abyste je měli z čeho zaplatit, resp. abyste měli dostatek projektů.
Snadno se tak octnete v koloběhu přibývajících projektů, které plodí potřebu více stálých spolupracovníků, na což se opět váže potřeba více příjmů, a tedy dalších projektů. V realitě to pak často vypadá tak, že architekti uměle nafukují své návrhy, aby do budoucna získali na daném projektu více práce pro svůj ateliér.
Naším východiskem bylo rozhodnutí „nestavět“. Tedy zůstat malým ateliérem a s dalšími lidmi raději spolupracovat. V poslední době se takovéto netypické formy organizací složené z mnoha různých jednotlivců objevují čím dál častěji. Je to cesta, jak mohou na jednom projektu pracovat jedinci, kteří se věnují úplně jiným činnostem, jsou z jiných oborů či z jiných zemí. Díky takovému typu spolupráce mohou efektivněji přesouvat pracovní náplň a získávají tak určitou formu nezávislosti.
Způsob, jakým je váš ateliér strukturován a ekonomicky organizován, skutečně ovlivňuje vaši práci. Kdo si myslí, že tomu tak není, lže sám sobě.
Hlavním tématem vaší přednášky byl posun architektonické praxe od „stavění“ k „používání“. Podílíte se na poměrně velkém projektu bývalého berlínského kongresového centra ICC z 80. let. Cílem tohoto projektu je najít pro budovu možné ekologicky i ekonomicky udržitelné formy využití, a vyhnout se tak jeho zbourání. Jsou takovéto přístupy již běžnou součástí městského plánování a architektonické politiky v Německu? Jaká je podle vás cesta k tomu, aby se využívání stávajících budov stalo normou?
Myslím, že to bohužel stále není dostatečně velké téma. Když oslovíte architekta k řešení nějakého problému, většinou dostanete odpověď, že řešením je stavba, a myslím, že přesně to lidé stále očekávají. Podnikatelé a investoři stále volají po stavbách.
Nicméně to, co hraje do karet, jsou rostoucí náklady na výstavbu. Za posledních deset let se stavění značně prodražilo, a to znamená, že nestavět se stává stále spolehlivějším řešením. Lidé začínají přikládat hodnotu tomu, co již existuje. Čím dražší budou nové budovy, tím více bude myšlenka využívání těch starých populárnější.
Když se bavíme o ICC, kongresové budově v Berlíně, lidé žasnou, jak je ta budova krásná. Před deseti lety ji všichni nenáviděli, říkali, jak je brutalistní a ošklivá. Nyní všichni básní o tom, jaký má budova silný charakter.
Nemůžeme hodnotit stavby v závislosti na momentální náladě nebo módě. Já jsem opravdu pro, aby se stavba využívala, a je mi úplně jedno, jestli je nebo není hezká. Způsob, jakým se využívá a jak funguje, je na ní to nejhezčí.
Panuje také mylná představa, že udržitelné věci jsou dražší. Udržitelnost znamená především šetření a ohleduplnost ke zdrojům, což by mělo být i základem ekonomiky. Už jsme si zvykli, že když chcete něco udržitelného, musíte zaplatit dvojnásobek. Dokud se udržitelnost nestane hlavním myšlenkovým proudem, bude vždycky působit trochu jako luxus. Tohle se musí změnit, protože už si to nadále nemůžeme dovolit a také to nedává smysl.
Z vaší přednášky jsem nabyla pocitu, že při práci na projektech věnujete velký podíl času komunikaci s klienty a jejich přesvědčování. Osobně vnímám tento bod jako velmi důležitý pro definování pozice architekta, tedy ten, kdo přesvědčuje a ovlivňuje vnímání lidí o možných strukturách věcí.
Souhlasím, je to opravdu důležité. Jako architekti/ky musíme lidi vždycky přesvědčovat, protože pracujeme tak trochu v budoucnosti, na věcech, které tu ještě nejsou. Můžeme mluvit o tom, jak to bude úžasné a skvěle fungovat, a lidem nezbývá než nám věřit. Teprve až je stavba hotová, máme důkaz, že naše argumenty byly správné. Proto jsme se na vysoké škole učili kreslit, aby lidé pochopili, co zamýšlíme.
Myslím, že studium architektury nás dobře vybavilo k zobrazování a sdělování myšlenek, dovedeme něco složitého vysvětlit co nejjednodušeji. To je možná to nejdůležitější, co jsem se na vysoké škole naučila. Co mi naopak chybělo, byla ekonomie a pochopení vztahu architektury a byznysu s nemovitostmi.
Vnímám jako důležité si uvědomit, že architektura neřeší všechno. Je spousta věcí, které souvisejí s ekonomikou a politikou. Jako pouhý architekt „stavitel“ nemůžete mít skutečně účinný vliv. Politika může rozhodnout, zda něco můžete využívat určitým způsobem, nebo ne. Politika může rozhodnout, jak dlouho něco někomu patří, nebo zda něco může někomu skutečně patřit. Jsou to důležité otázky, které přímo ovlivňují architekturu a urbanismus, potažmo kvalitu života ve městě.
To nejlepší, co mohu dělat jako architekt/ka, je navrhovat projekty a přicházet s konkrétními myšlenkami, které mohou inspirovat nejen zákonodárce a politiky, ale i kohokoliv jiného a působit na všechny lidi, aby byli otevřeni změnám, a nakonec mohli být i oni stejně inovativní, jako jsme my.
Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.
(Úvodní obrázek: Architektonický kolektiv, z jehož projevu a práce čiší energie, ale také jistá dávka ironie. Foto – Zara Pfeifer)