Autorky textu: Radoslava Krylová, Terezie Lokšová
Článek vznikl ve spolupráci s Deníkem Referendum v rámci rubriky Město.
Vágní terény jsou pojem, který se těší čím dál větší pozornosti. Kniha Město naruby se je pokouší nejen definovat, ale také nabídnout protiklad k ideologii zisku, která ovládla naše uvažování o rozvoji měst.
I když si jich často nevšímáme, jsou všudypřítomné: městská divočina, místa nikoho, výsypky, houštiny, chátrající industriální areály, mezery bez zjevné funkce… Pojem vágní terény, neboli „místa mezi místy“, se v posledních letech těší narůstající pozornosti.
Interdisciplinární tým organizovaný okolo Centra pro teoretická studia se v knize Město naruby snaží tato těžko uchopitelná a zároveň obyčejná místa definovat, čímž nabízí paletu nástrojů k jejich rozpoznání, porozumění a docenění. Výpovědní hodnota knihy však téma vágních terénů přesahuje a nabízí podněty mnohem širší platnosti.
Vágní terén popisuje autorský tým jako „místo momentálně bez (zjevné, zamýšlené) funkce.“ Činí tak trochu poťouchle: svou definicí zároveň ukazuje na to, jak moc se při přemýšlení o městě držíme představy, že každé místo v něm by mělo mít nějakou zjevnou funkci, na které se shodneme. Jak si ukážeme, vágní prostor se tomuto vidění poněkud vzpouzí.
Termín vágní prostor poprvé použil architekt Ignasi de Sola-Morales Rubió, který si povšiml zvýšeného zájmu o takový typ prostoru ve fotografii v západní Evropě už od 70. let. Nejde však jen o estetickou přitažlivost s příměsí sociální exotiky. Vágní terény jsou relevantní z řady dalších důvodů.
Skrze sledování jejich vzniku můžeme více porozumět procesům, které formují současné podoby i fungování města. Kniha ukazuje, jak tato místa většinou vznikají nezamýšleně, jako důsledek zónování či převrstvování dobových územních plánů a jejich omezené realizace. Také mohou vzniknout jako vedlejší důsledek historických změn a jim odpovídajícím představám o tom, jak má být městský prostor organizován. Například při přechodu z raně industriálního modelu k městu socialistickému řada míst změnila podobu i funkci a nebo byla pozapomenuta „někde mezi“.
Tyto „velké“ souvislosti však neznamenají, že by místa mezi místy byla stabilní — naopak se vyznačují proměnlivostí, nestabilitou a malou předvídatelností. Slovy autorů knihy Karolíny Pauknerové a Petra Gibase — jsou ošemetná.
Kvůli ustáleným kategoriím našeho vnímání a myšlení se mohou snadno jevit jako „zbytečná nebo prázdná místa, kde nic není.“ Proč se jimi tedy vůbec zabývat?
V současných městech leckdy představují prostor úlevy od všudypřítomných pravidel a regulace, třeba pro bezcílné procházky a venčení psů. Tedy každodenní nenápadný prostor, který se jeví jako běžný a samozřejmý — dokud není v ohrožení například novou výstavbou či revitalizací.
Podobně v prvních dekádách života českých sídlišť nesmírný vágní terén představoval prostor pro únik, kreativní hry i snění. Podmanivě o tom píše ve svých ostravských povídkách Jan Balabán, z polského sídliště Joanna Bator. Mohou být také nositeli historické paměti, protože v nich mohou přetrvávat stopy minulosti, které jsou již jinde přestavěny. A v neposlední řadě umožňují vytvářet místa pro přebývání lidí bez domova, které relativně chrání právě jejich neviditelnost a vágnost.
Toto jsou všechno funkce užitečné pro lidské obyvatele. Antropocentrickým hlediskem to ale nekončí. Ač se může zdát, že člověkem přetvořené prostředí vágních terénů není přírodou, podle Lucie Juřičkové a Davida Štorcha jí je. Nelidští obyvatelé pravděpodobně vnímají městské prostředí jako analogii k prostředím neměstským a jsou pro ně často vhodnější než intenzivně obhospodařovaná krajina v bezprostředním okolí sídel. Časté disturbance lidskou činností navíc pro řadu druhů představují šanci, jak získat své místo na slunci v silné konkurenci — pokud jim ale nevezmeme i poslední zbytky životního prostoru zástavbou nebo sterilní parkovou úpravou.
Jak vidíme, vágní terén, zdánlivě bez užitku, získává vlastní funkce, skrze které nám ukazuje „odvrácenou stranu města,“ tedy to, co všechno současný ideál města nenabízí a opomíjí.
Kniha Město naruby tak rozporuje současný přístup (nejen) k městskému prostoru, který usiluje o vytěžení co největšího zisku.
Takové uvažování ztělesňuje zaprvé snaha zastavovat území bytovými a kancelářskými komplexy, kdy jde z logiky věci investorům a developerům o vlastní zisk, nikoli o veřejný zájem. Nejkřiklavější případ z poslední doby představuje například pražský development Rohan City, který, jak upozorňuje například nedávno vydaná publikace editovaná Lenkou Kužvartovou, problematickým způsobem zabírá a privatizuje rozsáhlý vágní terén.
Druhou formou vytěžování jsou snahy o „oživování,“ které je ale v řadě případů zaměněno za komercionalizaci. Jde o dobře míněné aktivity, které ale stojí na omezeném vnímání prostoru jako prázdného a k ničemu nesloužícího — přestože prostor neslouží pouze potřebám střední třídy a jejím představám, že živá místa jsou módní a esteticky přitažlivá dějiště aktivit, konzumace a zábavy, které samozřejmě bývají málokdy zdarma.
Takové pojetí město chápe spíše jako prostor pro uspokojení vlastních potřeb, nekončící hostinu a zábavný festival. Nikoli jako místo každodenního soužití různých skupin obyvatel, z nichž pro každou plní prostor města odlišné potřeby.
Kapitola Martina Veselého pak ukazuje, jak se plánované developerské, „kultivační“ nebo „oživovací“ projekty prosazují skrze konflikty a různé strategie interpretace vágních terénů: pro protagonisty jde o špinavé a nebezpečné místo, které si zaslouží „vyčistit“, zatímco pro uživatele může jít ve skutečnosti o funkční místo pro odpočinek. Hlavním problémem je, že řada uživatelů se ke slovu vůbec nedostane, protože buď nemají přístup ke komunikačním kanálům, nebo vůbec nemluví lidskou řečí.
Jak v knize jinými slovy shrnuje Štěpán Špoula, ve vágním terénu každý „vidí něco jiného a má od něj jiná očekávání“. Právě to značně komplikuje odpověď na otázku, jak s takovými místy naložit. Záleží, co v nich budeme chtít vidět my.
Kniha tak kromě inspirativních studií o věcech, o kterých jste zaručeně nevěděli (kvůli její multidisciplinárnosti), a užitečných teoretičtějších kategorizací nabízí i podnětné úvahy — antiteze k imperativu nekonečného růstu a vytěžování, které ovládají každodenní uvažování o prostoru města. Texty Jiřího Sádla, Štěpána Špouly nebo Radana Haluzíka pak dokonce nabízí praktické podněty, jak s vágními terény zacházet tak, aby si uchovaly svou hodnotu i funkce.
Pohled naruby nám nabízí úvahy jinými směry, než k formalizování, zdokonalování, vytěžování, zkrášlování a generování zisku.
Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.
(Úvodní brázek: “Ve vágním terénu každý „vidí něco jiného a má od něj jiná očekávání“. Právě to značně komplikuje odpověď na otázku, jak s takovými místy naložit. Záleží, co v nich budeme chtít vidět my.” Vladimír Čicmanec, Foto – Terezie Lokšová)