Autor textu: Adéla Pospíšilová
Článek vznikl ve spolupráci s Deníkem Referendum v rámci rubriky Město.
Evropská unie se snaží využít architekturu jako způsob vyjádření ideje evropanství, založené na sepětí jednoty a rozmanitosti, minulosti a budoucnosti. Nedaří se jí však stále vykročit za rámec tradičního nacionalismu.
Skleněná kostka s neobvyklou fasádou, a ještě unikátnějším tvarem připomínající svítící lucernu. To je budova Europa, sídlo pravidelných unijních a ministerských zasedání Evropské rady a Rady EU. Pro Českou republiku — od července předsedající zemi Rady — půjde v příštích měsících o zásadní místo.
Evropské summity se do rozšíření Evropské unie o její východní křídlo stěhovaly a cestovaly mezi prominentními městy členských států. Díky výstavbě budovy Europy, někdy přezdívané „tepající srdce Evropy“, si představitelé členských států našli své místo, a pravidelně tak jednají v Bruselu.
Budova tvaru kostky se v šeru proměňuje v lucernu připomínající vajíčko. Co však není okem patrné, je fakt, že fasáda Europy je tvořena restaurovanými okenními rámy, které byly sesbírány napříč celou osmadvacítkou. Tímto rozhodnutím tvůrci hlásají udržitelnost a multikulturalismus — ztělesněný v unijním mottu „jednota v rozmanitosti.“
Různě velká a nestejná okna budovy, doplněná výbuchem barev na podlahách, na zdech a na kobercích, jsou hlavními prvky skládačky v příběhu, který oslavuje různost a soužití minulosti s budoucností. Na samotném místě Europy dříve stál Résidence Palace, secesní komplex z roku 1927, jehož střípky byly v novém sídle unijních summitů zachovány. Sám architekt Phillippe Samyn se svým studiem zmiňuje, že „potřeba zachovat, obnovit a integrovat části Résidence Palace byla výzvou, ale i úžasnou příležitostí. Historie této budovy nám umožňuje vkročit zpět do dějin Evropy.“
Proč Evropská unie vůbec vynakládá takové úsilí do svých administrativních staveb, které by se daly odbýt moderní budovou globálního stylu?
Polemika o jednotě a rozmanitosti
Pro Evropskou unii je otázka inkluzivity, důrazu na souznění historie a budoucnosti a pocitu sounáležitosti stěžejní. Ospravedlňuje totiž unijní jednání a rozhodnutí v jednotlivých členských státech pod záminkou jednoho společného charakteru, který by měl všechny členské země spojit. Evropské orgány se proto od sedmdesátých let snaží o konstrukci konceptu evropské identity, který promítají do mnoha odvětví. Jedním z nich je — jako v případě Europy — architektura. Dokazují to i konference organizované Evropskou komisí, na které jsou zvané prominentní osobnosti z nejrůznějších oblastí, aby debatovaly o tom, co vlastně koncept evropanství znamená.
Jedním z příkladů je debata z roku 2001, ve které bouřlivě diskutoval italský spisovatel Umberto Eco s nizozemským architektem Remem Koolhaasem. Ti spolu s dalšími velkými evropskými jmény polemizovali nad tím, jakou podobu by mělo převzít hlavní město Evropské unie Brusel. Jak má vypadat město, které má reprezentovat tak velkou evropskou instituci a současně jejích sedmadvacet členských zemí?
Eco razil cestu jemného města plného rozmanitosti kultur, jazyků a náboženství, ale mimo jiné i epicentra kulturního dění, města jako „foyer kultury.“ Koolhaas jako architekt se zase rozhodl pro tvrdé centrum, které Eco kritizoval a mínil, že Brusel nepotřebuje další monument jako římské Koloseum nebo pařížský Notre-dame, tvořený z „tvrdého“ kamene, oceli či dřeva. Koolhaas naopak roli vizuálního centra — prostřednictvím budov evropských institucí — zdůrazňoval. Podle Koolhaase byla idea Evropské unie a její identity prázdná, proto je k její artikulaci potřebná architektura.
Všichni pozvaní hosté konference se však shodli na několika bodech. Brusel by neměl imitovat princip hlavních měst Evropy, jednoduše řečeno, neměl by znázorňovat nic patriotického či národního. Evropská unie by měla být dehierarchizovaná a decentralizovaná: dnešní Evropská centrální banka se nachází ve Frankfurtu, Soudní dvůr zase v Lucembursku, a budovy evropských orgánů tudíž nesdílí stejný prostor, jsou poseté napříč několika členskými zeměmi.
Z konference vyplynulo, že stavebním kamenem evropanství by měla být rozmanitost ve smyslu rozdílnosti tradic, společenských organizací, jazyků a kultur. Tento vágní postoj si však protiřečí s konstrukcí evropské identity, tak jak ji definují evropské orgány. Zdůrazňuje totiž odnárodnění a zbavení se patriotických prvků — mimo jiné také v architektuře. Evropská unie však staví právě na těchto nacionalistických symbolech. Pojímá je jako evropské, jako symboly, které všichni sdílíme a oslavujeme. Národní dědictví potom evropské orgány vykrádají a očišťují je do podoby, která souzní s myšlenkou „jednoty v rozmanitosti.“
Poměrně rozdílnou cestou se dala budova Říšského sněmu v Berlíně se svou ikonickou skleněnou kupolí. Za návrhem moderního rozšíření sídla německého parlamentu stojí britský architekt Norman Foster. Ten staré budově přenechává její vzpomínky na nepříjemnou minulost (nápis Rudé armády z roku 1945 a známky bombardování společně s poničenými zdi od granátů), vhání však do Reichstagu svým „majákem demokracie,“ skleněným přístřeškem, nový narativ otevřenosti a inkluzivity.
Evropské bankovky, ale národní mince
Momentální snažení Evropské unie lze demonstrovat například na návrhu evropských bankovek. Na nich jsou vyobrazené hlavní architektonické styly napříč evropskými dějinami — od antiky až po globální modernu. Vyobrazené mosty, dveře a okna Evropanovi připadají povědomé, nedokáže je však přesně identifikovat. Proto tyto architektonické prvky paradoxně působí anonymně a abstraktně.
Při návrhu bankovek pracoval designér Robert Kalina s naskenovanými obrazy nejznámějších evropských mostů a monumentů. Konkrétně šlo třeba o benátský Ponte di Rialto či Pont de Neuilly na řece Seině. Překvapení však může vyvolávat fakt, že tyto skeny Kalina očistil od nacionalistických symbolů a ornamentů. Výběru architektonických objektů ukazuje, že Evropská komise nahlíží na peníze univerzálně, jako na něco, co má schopnost sjednocovat.
Kalina tvrdí, že obrazy bran a mostů symbolizují „ducha otevřenosti a spolupráce v Evropské unii, především bankovka s mostem představuje pojítko mezi všemi lidmi, bankovky s okny a dveřmi, vždycky otevřenými, zase výzvu vydat se hlavou do budoucnosti.“
Překvapení mohou však vyvolávat evropské mince, které se mění napříč zeměmi a lze na nich nejčastěji najít národní symboly nebo hlavy monarchů. Mince podle Romana Prodiho, bývalého předsedy Evropské komise, znázorňují evropskou paměť v kontrastu s bankovkami, jež zdůrazňují krok do budoucnosti. Pětieurovka připomíná Evropu ve své kolébce — znázorňuje budovy vystavěné v klasickém řeckém stylu. Nejvyšší bankovka nesoucí hodnotu 500 euro na druhou stranu ukazuje moderní prosklenou budovu, která hlásá univerzálnost a transparentnost, hodnoty, které jsou pro evropský orgán momentálně důležité.
Evropská centrální banka se tudíž rozhodla, že ke konstrukci evropského příběhu půjde cestou architektury. Papírová platidla a jejich architektonické elementy se soustředí na historickou vzpomínku, která jemně přechází ve vizi budoucnosti. Peníze jsou očištěné od národních rozdílností, což jim podle Evropské unie propůjčuje symboly otevřenosti a dostupnosti všem Evropanům.
Kontinuita evropské historie a budoucnosti a očištěná národní dědictví jsou tedy nástroje, pomocí kterých se Evropská unie snaží sjednotit, a především podrobit si své členské státy. Využívá k tomu různé národní symboly a sociální nosiče, ale mimo jiné i architekturu, architekturu evropskou. Takové budovy nejsou podobné svou fasádou a stylem, jde o jejich formu a myšlenku.
Díky architektuře evropský orgán prosazuje svou ideologii rozmanitosti a inkluzivity. Ve chvíli, kdy se však začne hovořit o konceptu evropské identity, ve chvíli, kdy se evropanství stane projektem, jež je potřeba zastřešit, uvěznit a onálepkovat, objevují se rozdílné názory a interpretace, stejně jako tomu bylo mezi Umbertem Ecem a Remem Koolhaasem nebo národním státem a evropským orgánem. Evropská unie tudíž zatím nezašla za hranici národní identity, neobjevila zatím nic, co by bylo v jádru evropské a pouze slepě recykluje symboly z dob evropského nacionalismu.
Evropská identita je totiž nepoddajná a neuchopitelná. Evropská unie usiluje o sjednocení Evropy, hledá strategie, díky kterým by byly členské státy o trochu více poslušné a naslouchající. Hledá narativ inkluzivního a přátelského uskupení, ke kterému využívá budovy, bankovky nebo třeba hymny, které ve svém nitru však zůstávají prázdné.
Národy starého kontinentu jsou pestré a odlišné, a nicneříkající symboly inkluzivnosti a multikulturalismu jsou příliš širokými, univerzálními pojmy, které nemají potenciál takto různorodou krajinu spojovat. Evropská unie však svými intelektuálními konferencemi, penězi a výstavbami nové architektury stále hledá něco notoricky evropského. Je však stěžejní nejdříve pochopit, co evropanství vůbec znamená. Odpověď na takovou otázku prozatím zůstává v nedohlednu.
Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.
ánek ZDE
( Obrázek: Budova Europy měla být „tepajícím srdcem Evropy“ a zhmotněním ideje evropanství. Evropa však svou identitu stále marně hledá. Foto – WmC)