24. 03. 2022

Nejen virus je v roce 2021 neviditelný: život v Minsku pod vlivem rozsáhlých represí

4AM

Rozhovor s Pavlem ŇACHAJEVEM a Volhou SALACHEJEVOU vedl a úvodem opatřil Andrej VAZJANAV.


Není snadné hovořit o tom, co se změnilo v místě, které už před pandemií popisoval málokdo – a když už, tak prizmatem stereotypů. Minsk, metropole oblasti známé jako „největší slepá skvrna na mapě Evropy”, býval zobrazován jako město ze sovětských pohlednic. Volný čas, spotřebitelské chování, společenský život, infrastruktura a celá řada dalších aspektů života zdejších obyvatel – to vše nátěr překryl.

V roce 2020 se Minsku podařilo hned dvakrát proniknout do světového zpravodajství: poprvé když Aleksandr Lukašenko vyděsil svět svým ignorováním covidu a odmítáním sociálních rozestupů; podruhé když stovky tisíc lidí zaplavily ulice na protest proti policejnímu násilí po zmanipulovaných volbách. Dnes už po protestech není ani památky a pandemie se stala „normálním“ stavem. Paradoxně je možná současný Minsk bližší výše zmíněným stereotypům, než tomu bylo před pěti nebo deseti lety.

O epidemiologických opatřeních, denním i nočním životě, proměnách prostorové struktury města, ale také o obavách a nadějích obyvatel Minsku jsem hovořil se sociology Pavlem Ňachajevem a Olgou Salachejevou.

PŘED PANDEMIÍ

Pomineme-li nyní pandemii, jak výrazně se Minsk proměnil v posledních deseti letech? Připomíná ještě vůbec ono město ze sovětských pohlednic?

Pavel: Proměnilo se hlavně okolí dopravních tepen, vyrostla sportovní zařízení, luxusní čtvrti na okrajích města nebo velká obchodní centra. Sídliště zůstala víceméně stejná. Ty největší developerské projekty provázely v podstatě vždy kontroverze. Některé dokonce přímo porušovaly pravidla stanovená státem, nicméně na názory občanů a odborníků se tu moc nehledí.

Město nejvíce proměnily projekty společností blízkých Lukašenkovi – jako srbská Dana Holding – nebo ruských společností, na nichž je závislá naše ekonomika, typu Gazprom. Novému developmentu muselo ustoupit hned několik ikonických staveb, například Belexpo, autobusové nádraží Maskovski nebo Muzeum Velké vlastenecké války. Přitom se běžně stává, že stavební práce bývají pozastaveny, a tak místa zejí prázdnotou.

16.4.2021 – Staveniště na místě budovy Belexpo

Volha: Podnětem k investicím a rozvoji byly především mezinárodní sportovní události, například Mistrovství světa v ledním hokeji 2014. Některé z hotelů z té doby jsou pořád nedokončené a prázdné, včetně pětihvězdičkových “Hyatt Regency” a “(non)Kempinski”, kvůli němuž byla zbourána historická budova první minské elektrárny.

Státu se bohužel nepodařilo plně využít potenciál sportovních monster akcí v oblasti ekonomiky a image města. Navíc nešlo o akce pořádané s ohledem na trvalou udržitelnost a životní prostředí. Někteří odborníci nicméně tvrdí, že se během nich úspěšně vyzkoušelo několik užitečných věcí, jako například lepší přístup pro lidi na vozíku a obecně větší ohled k potřebám handicapovaných, speciální pruhy pro autobusovou dopravu na hlavních tazích a podobně.

Pavel: V poslední dekádě se běloruský režim snažil ukázat, že jeho diplomacie není úzce zaměřená na Rusko, obzvláště po ruské agresi vůči Ukrajině v roce 2014. V roce 2017 byla pro občany zhruba 80 zemí včetně členů EU zavedena možnost 5 denního pobytu bez víza, což bylo později prodlouženo na 30 dní. Šlo o pokus přitáhnout do země turisty a vylepšit její obraz. (Tento měsíc byla znovu zavedena vízová povinnost pro některé země, včetně Číny a USA.)

Volha: Donedávna se Bělorusko podílelo na několika mezinárodních projektech a čerpalo stovky milionů eur od EU a mezinárodních institucí jako GEF (Globální fond životního prostředí) nebo EBRD (Evropská banka pro obnovu a rozvoj) na projekty spojené s Agendou 2030, dlouhodobou udržitelností, místní správou a infrastrukturou.

58 běloruských měst a regionů je součástí Paktu starostů a primátorů pro udržitelnou energii a klima. Minsk se však v očekávání projektů s lepším financováním nepřipojil. Vhodnou příležitost přinesl program EBRD Zelená města. Minsk měl mít do roku 2020 Akční plán Zeleného města a plán jeho financování. Bělorusko bylo připraveno vstoupit do programu Kreativní Evropa, režim ale bohužel zničil i tyto snahy nevládního sektoru. Momentálně je přeshraniční spolupráce se zeměmi EU z velké části zastavená.

Pavel: Před pandemií probíhal v Minsku bohatý kulturní a noční život (přestože šlo stále o největší evropské město bez noční hromadné dopravy – pozn. AV). Tím kulturním životem mám na mysli hlavně akce organizované lidmi z alternativních kruhů, ne kulturu podporovanou státem. Prostory jako Galerie Y, Korpus, OK 16 i mnohá menší místa pořádala koncerty, výstavy, divadelní představení a podobně. Bylo vážně těžké se rozhodnout, kam jít, a to nejen o víkendu. Měli jsme tu několik vln “tání”, kdy se uvolnila cenzura. Lidé z kultury a kreativních oborů se naučili kličkovat mezi stále se měnícími politickými tlaky a zákazy, když žádali o podporu od mezinárodních fondů a institucí.

Síť barů, kaváren a restaurací se pořád rozrůstala, hlavně v oblasti ulic Zybická a Kastryčnická. V roce 2013 město poprvé vyzkoušelo zřízení pěší zóny – ulice Karla Marxe měla obrovský úspěch, ale místní si stěžovali. V dalších letech se tak podobné aktivity přesunuly kousek dál, do blízkosti Náměstí Svobody. A v roce 2018 proběhla rekonstrukce ulic Revoluční, Komsomolská a Internacionální, z nichž se staly téměř výlučně pěší zóny.

Město a obchodníci doufali, že nové možnosti pro zábavu a rekreaci přitáhnou zahraniční turisty, jejichž počet začal narůstat. Vtipné je, že se v počátcích pandemie stalo Bělorusko oázou pro některé turisty, kteří prchali před lockdownem (včetně autora videoblogu Bald&Bankrupt, který tu v květnu 2020 ochutnával místní piva – The Country Where They Didn’t Lockdown! https://youtu.be/j_UAkHQFcgA).

Letos se stal Minsk jakýmsi centrem nelegální migrace z Blízkého východu. Tento dramatický příběh se začal psát někdy v květnu, kdy Bělorusko začalo vydávat víza pro Iráčany a irácká média spolu s cestovními kancelářemi rozjela mohutnou reklamní kampaň, přičemž se zmnohonásobil počet letů mezi Bagdádem a Minskem. Migranti tu nejdřív strávili několik dní jako běžní turisté. Byli ubytováváni v některých z těch nových hotelů postavených u příležitosti sportovních monster akcí, které v prvním roce pandemie zely prázdnotou. Pak zamířili na hranice s Lotyšskem, Litvou nebo Polskem. Vícero investigativních novinářů zjistilo, že organizátoři tohoto obchodu s lidmi využívali jak hotely v centru, tak na okraji města. Údajně v tom byly zapletené cestovní kanceláře ve vlastnictví a pod kontrolou státu (jako CentrKurort), stejně jako státní bezpečnostní služba.

PANDEMIE

Andrej: Na jaře 2020 během první vlny lockdownů praktikoval běloruský režim poměrně odmítačskou rétoriku. Zároveň ale došlo k významné mobilizaci zezdola, kdy mnoho podniků zhruba na měsíc zavřelo a někteří zůstávali doma (nebo to aspoň tvrdili). Jak podle vás tehdy lidé změnili svůj život? Jak se to projevilo ve městě, v jeho krajině?

Pavel: Už v dubnu 2020 byla situace dramatická. V nemocnicích chyběly základní ochranné pomůcky, přičemž jak státní tisk tak oficiální statistiky tutlaly skutečný rozsah nákazy zuřící v menších městech. Nezávislé iniciativy a média se snažila zmírnit situaci pomocí crowdfundingu, sbírek, svépomocnou výrobou obličejových štítů a podobně. (Tomuto tématu jsem se podrobně věnoval v článku z roku 2020: https://www.lrt.lt/en/news-in-english/19/1178978/inside-belarus-people-defy-belarusian-authorities-to-resist-covid-19-pandemic – pozn. AV) V prvních měsících nebylo v lékárnách k dispozici dost roušek ani paracetamolu. Mnoho lidí začalo vyrábět roušky doma.

Ministerstvo zdravotnictví a městské orgány zavedly některá základní nefarmakologická ochranná opatření. Na veřejných místech a v obchodech byly nainstalovány stojany s dezinfekcí. Objevila se hlášení a značení na zemi upozorňující na potřebu dodržování odstupu a nošení roušek, nicméně ne všichni se tím řídili.

Ve městě byly instalovány billboardy a plakáty připomínající lidem, aby si pravidelně myli ruce, používali ochranu dýchacích cest a dodržovali rozestupy. Oslavy Velikonoc, jak katolické tak pravoslavné, nicméně proběhly v plném rozsahu a církevní hodnostáři odmítali nebezpečí, přestože došlo k úmrtí významných duchovních.

12.10. 2020 – Zavřené pokladny pro cesty do zemí EU na minském vlakovém nádraží
12.10. 2020 – Nevyužitá tabule informující o odjezdech vlaků na minském nádraží: od roku 2020 je v provozu jen polovina pokladen. Jako hlášení se tu pořád používá hlas známé zpěvačky a hlasové koučky Maryny Šukiuravy, přestože v roce 2020 emigrovala z politických důvodů na Ukrajinu.

Mezinárodní vlakové spoje byly zrušeny v březnu 2020. V roce 2021 byly obnoveny jen vlaky do Ruska. Z Minsku do zahraničí stále jezdí některé autobusy a odlétají některá letadla. Pro běloruské občany nicméně platí přísná omezení na hranicích a po incidentu s letadlem Ryanair v květnu 2021 se mnohé aerolinky začaly Bělorusku vyhýbat.

9.5. 2020 – Přípravy na přehlídku ke Dni vítězství. Na plakátu stojí: MINSKU, UMÝVEJ SI RUCE!

Bělorusko byla jedinou evropskou zemí, kde se v květnu 2020 navzdory pandemii konaly oslavy Dne vítězství. Stát vlastně využíval “epidemiologické riziko” jen jako záminku ve chvílích, kdy se mu to hodilo. Libovolně rušil a povoloval různé akce, ale v zadržovacích vazbách a vězeních zcela ignoroval ochranná opatření, cely byly navíc úmyslně přeplněné, aby měli protestující co nejhorší zdravotní následky.

8.8. 2020 (den před volbami) – “vyhýbejte se místům s vysokou koncentrací lidí”
“Používejte ochranu dýchacích cest”
8.8. 2020 – Plakát zve na předvolební koncert pořádaný Atom Entertainmentem


CHRÁNÍ SE LIDÉ VŮBEC?

Andrej: Pro spoustu mých známých skončila dobrovolná izolace v květnu 2020, kdy odstartovala prezidentská předvolební kampaň. Vzhledem k tomu, že se objevili noví kandidáti, s nimiž si lidé spojovali do té doby nevídaná očekávání, účast na demonstracích a v srpnových volbách byla považována za způsob ochrany proti budoucí diktatuře. Stojí za zmínku, že 90-95% lidí přišlo na první předvolební shromáždění v rouškách a dodržovalo odstup. Ti, kteří sbírali podpisy, nosili rukavice a měli s sebou dezinfekci. Pravděpodobně se tehdy z nošení roušek a dodržování dalších opatření stalo samo o sobě politické gesto. Snažili se lidé nějak chránit i při vypuknutí protestů v létě 2020, nebo už protiepidemická opatření nadobro pustili ze zřetele?

Pavel: Počet lidí v ulicích byl během protestů daleko větší, než při oslavách Dne vítězství, přesto příliš protestujících v davu roušky nenosilo. Pravděpodobně si lidé mysleli, že boj za tak významnou věc stojí za riziko nákazy. Později docházelo k zatýkání těch, kteří byli bez roušek ztotožněni na fotografiích a videích. Zajímavé je, že policisté používali roušky v podstatě bez výjimky, ovšem spíš aby nebyli k poznání, než aby se vyhnuli nákaze. Účastníci demonstrací na podporu Lukašenka roušky skoro nikdy nenosili.

9.5. 2020 – průvod na Den vítězství versus 23.8. 2020 demonstrace na stejném místě

Podle oficiálních statistik bylo v říjnu plně naočkováno 20% Bělorusů. První veřejné očkovací místo bylo v Minsku otevřeno na jaře v obchodním centru Expobel a bylo velmi populární. Během června a července se po celém městě otevřela mnohá další podobná místa. Nastal úplný boom očkovacích center, vznikala jak ve zdravotnických zařízeních, tak na místech jako jsou obchodní domy, tržnice, autobusová a vlaková nádraží nebo stanice metra. Zároveň se ale 60% obyvatel Minsku odmítalo dát naočkovat (viz průzkum provedený organizací BIPI v srpnu, zveřejněný v září), nebo alespoň nechtělo očkování jednou z dostupných vakcín (Sputnik V a mnohem méně dostupná čínská Vero Cell od Sinopharm). Lukašenko vysvětlil, že Bělorusko nepotřebuje západní vakcíny, protože potom by opozice mohla jezdit do ciziny “pro pokyny”.

8.7. 2021 – Oznámení vylepené v obytném domě vyzývající k očkování v jednom z blízkých center.

Letos v létě, když jsem se byl nechat očkovat v jednom z center, poslouchal jsem ženu vysvětlující lékaři, proč se nechává očkovat – pracuje jako účetní v detenčním centru, kde se od loňského srpna znásobil počet vězňů, a tím pádem i její pracovní vytížení (znásobil se i příliv peněz vzhledem k tomu, že každý vězeň musí platit 5 euro na den za stravu a “služby”). Vzrostlo pro ni tím pádem i riziko nákazy, i když není v přímém kontaktu s vězni.

Zjevně byla spousta z těch, kteří se nechali naočkovat, přesvědčena/přinucena v práci, lékaři se tak podivovali, že se chci nechat naočkovat i bez tlaku od svého šéfa.

V říjnu 2021 se náhle změnil postoj k ochranným opatřením. Nejdřív bylo oznámeno, že lidé bez roušky v hromadné dopravě dostanou pokutu. O pár dní později však Lukašenko toto opatření kritizoval a následně bylo zrušeno. No a 25. října byly odstraněny všechny cedule a zrušena hlášení vyzývající k používání ochrany dýchacích cest v hromadné dopravě. Zmizely doslova přes noc! Lukašenko prohlásil, že je “proti násilí” a proti nucení obyvatel k očkování a nošení respirátorů.

Spousta lidí si myslí, že tím reagoval na memy, které se v opozičních médiích rozšířily právě v době před tímto absurdním rozhodnutím, vyzývajících lidi, aby si “nasadili respirátor, pokud jsou proti Lukašenkovi”.

DOPADY PANDEMIE A POLITIKY

Andrej: Momentálně je po měsíce trvajících rozsáhlých represích těžké rozlišit, jaké změny v životě města byly způsobeny covidem, a jaké policejním násilím. Místa setkávání jsou zavřená, služby fungují velmi omezeně, kulturní život se přesouvá na internet… Je něco v současném fungování života v Minsku, co byste připsali čistě na vrub pandemie a nikoli represí?

Pavel: Obecně vzato si myslím, že většina změn života v Minsku není způsobena pandemií, ale politickým děním. Neměli jsme tu žádné lockdowny ani přísná opatření, stát nicméně využívá (až zneužívá) pandemii pro svoje účely, bez ohledu na veřejné zdraví, bezpečnost nebo lidská práva.

Dost lidí nosí respirátory, mnozí je naopak nenosí. Všude jsou k dispozici lahve s dezinfekcí, přestože je podle veřejného mínění virus přenosný spíše dýchacími cestami, než kontaktem s povrchy.

Většina míst, kde se konají akce, zůstává otevřená, kulturní život nefunguje jen na internetu. Pořád se tu pořádají výstavy a trhy s uměním, včetně těch velikých, jako například Art-Belarus, nebo Podzimní Salon s Belgazprombankou. Máme tu i divadelní představení a koncerty, jak v oblasti oficiální kultury, tak v té apolitické či alternativní. Vlastně zůstávají zavřené jen ty podniky, které vyjádřily přímou podporu protestujícím, například připojením se ke stávce v říjnu 2020, jako třeba má oblíbená vegetariánská kavárna Monkey Food.

Y Gallery, hlavní centrum soudobého umění v Bělorusku, byla zavřená po té, co její zakladatel A.Vasilevič skončil ve vězení. (Připomínám, že v první kovidové vlně galerie poskytla své prostory ke skladování darovaného lékařského vybavení, které dobrovolníci každodenně rozváželi po celé zemi.) OK16, významný kulturní hub vlastněný Belgazprombankou, byl uzavřen po zatčení Viktara Babaryky, prezidentského kandidáta a bývalého ředitele banky.

Volha: Vnímání městské krajiny se změnilo. Často slýchám, že protestní pochody otevřely město lidem – nachodili tu desítky až stovky kilometrů, takže se jednotlivá místa, ulice a budovy propojily s jejich osobní zkušeností: “Tudy jsme utíkali před milicí”, “tady nám lidé mávali z oken se svými psy”, “tady visel ten plakát”, “tady jsme se potkali s průvodem z další čtvrti” a podobně.

Pavel: Během těch dlouhých pochodů jsem si doplnil další vrstvy do své mentální mapy města, včetně “krajin strachu”, kterým je radno se vyhnout. Jak zmiňuji ve svém nedávném podcastu, na mapě města se objevila spousta nových názvů označující oblasti protestů a místa srazů. Po té, co byl během protestů 10.srpna 2020 zastřelen zvláštními jednotkami Aljaksandr Tarajkouski, se pro mnoho lidí stalo z Puškinova náměstí Náměstí Tarajkouskiho.

Volha: Pořád se tu otevírají nové podniky, od těch malých až po veliké restaurace (jako LidBeer Yard v bývalé sovětské továrně na výpočetní techniku). V roce 2021 bylo ve zrekonstruované konstruktivistické budově mezi sídlem vlády a vězením Valadarka otevřeno nové kulturní a zábavné centrum Art-Fabrika.

Pavel: Tohle centrum vlastní společnost Vladimira Peftieva, údajně nejbohatšího z Lukašenkových “podporovatelů”, který má pod palcem produkci a vývoz zbraní.

Ani noční život se nezastavil. Na letních zahrádkách posedávali lidé i v dubnu a květnu 2020, kdy byli obecně všichni spíš opatrní, a po dešti se ulicemi valila dezinfekce. Ale například na ulici Zybická jste mohli vidět plakát inzerující akční ceny míchaných drinků pod heslem “ukažme viru, že se ho nebojíme!”.

Momentálně ulice Kastryčnická, Zybická, Komsomolská a Revoluční, kde se nachází spousta barů, kypí životem. Zdůraznil bych, že ty poslední tři leží v trojúhelníku tvořeném vězením KGB, Valadarkou/hradem Piščalauski (kde jsou drženi političtí vězni a kde se konají popravy odsouzených k smrti) a sídlem Hlavní správy pro boj s organizovaným zločinem a korupcí (GUBOPiK), jehož důstojníci o sobě mluví žertem, ale zároveň s hrdostí, jako o Gestapu.

Konání nejrůznějších párty mělo asi tříměsíční přetržku, zhruba od konce března do půlky června 2020. Kanál na Telegramu Rave Culture BLR, na němž jsou inzerovány taneční akce, zmínil poprvé COVID-19 18. března a po ohlášení párty 21.března další tři měsíce psal o online streamech a vydávání nové hudby, přičemž lidem připomínal, aby dbali na své bezpečí.

Od půlky června taneční a rave párty pokračují v podstatě bez přerušení, s výjimkou několika týdnů po prezidentských volbách, včetně velkých akcí s několika tanečními pódii sponzorovanými výrobci alkoholu a tabáku (například 375 Festival). Dokonce se tu 22.října 2021 konala Boiler Room session.

Probíhají diskuze, zda by se taneční komunita neměla chovat zodpovědněji, ale mnozí správně připomínají, že nemůžete sebrat vystresovaným lidem jednu z posledních radostí. Jako člověk provozující elektronickou hudbu a jako bývalý organizátor akcí mi tato scéna leží na srdci, ale teď se za ni trochu stydím, protože podobné podniky vytvářejí falešný dojem, že je všechno normální, a tím zvyšují riziko pro své návštěvníky a jejich rodiny.

Když to shrnu, tak uplynulý rok ukázal rostoucí poptávku po lokální hudbě, o čemž svědčí mnohé improvizované festivaly pod širým nebem, které probíhaly v místech protestů. Stát si brzo všiml, že hudebníci mají sílu sjednocovat, a tak na ně tvrdě dopadly represe, při nich se jich desítky ocitly na několik týdnů ve vazbě. Některé z nejvýraznějších tváří hudební scény byly uvězněny na ještě delší dobu.

Pořád se tu konají koncerty, nicméně město/stát pomocí neustálé manipulace s nejasnými předpisy zakazuje pod záminkou pandemie menší koncerty “neloajálních” hudebníků, a přitom povoluje konání obrovských akcí pořádaných podniky oddanými státu (jako ATOM Entertainment nebo Allstars).

Pro pouliční hudebníky byl Minsk vždycky spíš nepřátelským městem, dokud nebyla před pár lety zavedená takzvaná hudební mapa – několik málo vyhrazených míst, na nichž můžete hrát, pokud si vyřídíte povolení. Toto léto se nicméně konaly pouliční koncerty i mimo vyhrazená místa, jichž se účastnila spousta mladých lidí:

12.7. 2021 – pouliční koncert na náplavce řeky Svislač poblíž stanice metra Ňamiha

Volha: O něco méně lidí se účastnilo oficiálních oslav v centru města. Obecně mnoho lidí opouští město, kdykoli je to možné, a vnitrostátní turistika kvete. Hranice jsou uzavřené, možnosti vycestovat do zahraničí jsou omezené, takže lidé cestují po Bělorusku a objevují krásy naší přírody.

Hodně obyvatel Minsku se začalo vyhýbat hromadné dopravě, protože v ní lidé nenosí respirátory. Já jsem přestala využívat MHD po výbuchu v minském metru v dubnu 2011. Místo toho jezdím od dubna do října na kole. Minskem vede celkem pěkná 26 kilometrová cyklostezka. Můžete na ní stále častěji vidět skupiny přátel nebo rodiny s dětmi na kolech (viz výzkum o využívání kol).

Před pár lety se v Minsku objevily i služby poskytující sdílená auta a kola. Toto léto na trh vstoupil třetí poskytovatel elektronických koloběžek. Momentálně tu máme pět společností na sdílení aut, můžete si dokonce půjčit i Teslu. Začalo se tu objevovat víc a víc nabíjecích stanic pro elektromobily. Taky čím dál víc lidí, včetně mě, využívá Uber nebo Bolt, které se staly cenově přístupnější.

Andrej: Jaká jsou očekávání obyvatel města v nejbližší budoucnosti?

Pavel: Osobně očekávám zhoršení situace. Krom toho, že se teď lidé víc zajímají o politiku, a narůstá tu solidarita a ochota vzájemně si pomáhat, nevidím žádné známky skutečných změn politiky k lepšímu. Lidé se necítí bezpečně na ulicích, ani doma. Policisté (kterým já osobně říkám násilníci) můžou vpadnout ke komukoli bez lagálního důvodu.

Volha: Od srpna 2020 emigrovaly stovky tisíc lidí z Běloruska (případně pomohly emigrovat svým dětem – pozn. AV). Stát se teď snaží dostat svou ideologii i ke školním dětem. Po demonstracích jsem si všimla, že si děti na ulici hrají na domonstanty a policajty. Můj kamarád, umělec organizující výtvarní dílny a divadlo pro děti, si všiml, že děti daleko víc touží po pohybových aktivitách jako je hra na honěnou, na schovávanou a podobně.

Pavel: Spousta emigrantů se sem už nikdy nevrátí, protože pro nich v Bělorusku, nebo v takzvaném Svazovém státu prosazovaném Ruskem, nebude místo. Lidé počítají s tím, že se ekonomická krize bude dál prohlubovat, takže i ti, kteří tu zůstali, hledají práci v zahraničí. Už teď tu pozorujeme nedostatek řidičů autobusů, pracovníků na železnici, zdravotníků, učitelů a dalších odborníků. A přitom jsou lidé vyhazováni z práce za své politické postoje a musí dokazovat svou loajalitu režimu, pokud chtějí získat místo ve státním sektoru. Síť nevládních, kulturních a občanských iniciativ byla zničená, k říjnu 2021 bylo zavřeno více než 270 občanských organizací.

Můžeme v budoucnu očekávat fungující městskou infrastrukturu a bující noční život? Možná ano, ale těžko nás to může smířit s promarněným lidským potenciálem a s kulturní a politickou katastrofou.

Andrej: Ještě k otázce městské infrastruktury – sám neočekávám, že bude v budoucnu dobře fungovat, protože například takové zajištění městské hromadné dopravy vyžaduje jak velké finanční investice, tak snahu a spolupráci nejrůznějších hráčů. V budoucnosti se projeví, jak moc těžil režim z nezávislých expertů a z prvků západního vzdělání (například v oblasti dopravní infrastruktury). Už teď je patrný úpadek hromadné dopravy, jsou rušeny noční spoje, není v plánu nákup nových tramvají. Mnoho lidí hlásí snížení kvality komunálních služeb a podobně.

Na sídlištích vznikají komunity s aktivním zájmem o okolí, snažící se zlepšovat svůj životní prostor, nebo ho alespoň společně zabydlet, což jsme zjistili díky průzkumu, který momentálně probíhá díky Minské platformě pro urbanismus (Minsk Urban Platform). Někteří lidé se ale bojí i pořádat oslavu narozenin na vlastním dvorku. Proto se spousta aktivit odehrává online, tedy jsou v samotné městské krajině neviditelné. Při procházce ulicemi Minsku není přímo vidět ani mučení a represe. Jeden můj kamarád nedávno vyjádřil svůj pocit z Minsku, který podle mě sdílí mnoho jeho obyvatel: právě rozpor mezi tím, co vídáme na ulicích, a tím, co se podle našeho vědomí děje za zdmi budov, dělá život ve městě tak nesnesitelným.

28.5.2021 – Věříme. Dokážeme to. Zvítězíme.



Pavel Ňachajev – zabývá se elektronickou hudbou, vyučuje na Fakultě sociálních studií EHU, vystudoval Sociologii a Vizuální a kulturní studia. V Minsku žije od roku 2010.

Volha Salachejeva – zabývá se videoartem, je odbornicí na média a komunikaci v oblasti udržitelnosti a místního rozvoje, vystudovala Sociologii a Urbanismus. V Minsku žije od roku 1984.

Andrej Vazjanav – přednáší na Fakultě sociálních studií EHU (European Humanities University), má doktorát ze sociální antropologie, je výzkumníkem Minské platformy pro urbanismus. Je nezávislým hudebníkem. V Minsku žije od roku 2015.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.