Polemika s doktrínou volného trhu z Manifestu městské politiky Patrika Schumachera
Autoři textu: Gabu Heindl, Drehli Robnik
Text je součástí výstavy GABU HEINDL: MĚSTSKÉ KONFLIKTY – MANIFEST BYDLENÍ (22. 12. 2021– 20. 3. 2022) pořádané Galerií Architektury Brno a Fakultou architektury VUT v Brně.
Výstava dává nahlédnout na vývoj globální krize bydlení prostřednictvím rozhovorů s aktivisty a aktivistkami v oblasti bydlení v konkrétních kontextech Vídně, Brna, Norimberku, Londýna a Vancouveru. Heindl dění vztahuje ke svým projektům, které vychází ze specifického zájmu o hledání budoucích strategií v rámci (ne)uskutečněných scénářů bytových politik Rudé Vídně. V rámci výstavy vznikly záznamy z diskuzí s odborníky a aktivisty, které si můžete pustit níže.
Dernisáž se závěrečnou diskuzí proběhne 20. 3. 2022.
Města po celém světě, od Brna po Vancouver, se potýkají s obrovskou bytovou krizí, kterou by údajně mohl vyřešit volný trh a zrušení regulací. Jedním z nejvýznamnějších a nejkontroverzněji přijímaných hlasů tohoto proudu patří Patriku Schumacherovi, hlavnímu architektovi studia Zaha Hadid Architects. Ten na Festivalu světové architektury (World Architecture Festival) v Berlíně v listopadu 2016 představil jako Manifest městské politiky pro Londýn osm tezí, které následně rozpracoval do textu pro liberální Institut Adama Smitha. V nich představuje návrh na radikálně tržní řešení celosvětové bytové krize.
Odlišný přístup pak představuje historická i současná vídeňská bytová politika. Takzvaný Vídeňský model je dnes oceňován nejen v Evropě jako vzorový systém sociálního bydlení a příkladný přístup sociálního státu k městské krizi bydlení. Nicméně i v samotné Vídni jsou sociální nerovnosti stále viditelnější: u 43 % lidí představují náklady na bydlení v soukromém nájemním sektoru více než 40 % příjmů, což má negativní dopad především na nízkopříjmové domácnosti. Celou situaci nejen ve Vídni, ale po celém světě ještě zhoršuje pandemie Covid-19, obzvlášť když se blíží lhůta splácení odloženého nájemného.
Hlavní otázkou tedy je, jak zajistit dostupné bydlení ve velkoměstech. Neoliberalistické think tanky mají jasnou odpověď: nechat konečně plně uplatnit volný trh spolu s meritokratickou soutěží a odsunem těch, kteří si bydlení nemohou dovolit. Zkrátka zastavit všechny politické zásahy. Navzdory proklamované racionalitě to však není jediný možný přístup. Jak na tuto otázku odpovídá vídeňský model čerpající ze socialistického rovnostářského projektu Rudé Vídně 20. let minulého století, jak své deklarované cíle plní v současnosti, a jak se tyto praktiky a cíle mají k Schumacherovým tezím? Text tyto otázky komentuje z radikálně demokratických pozic a kriticky komentuje oba přístupy.
(De)regulace
Schumacherův první návrh je „regulovat plánovače“. „Právo stavět“ by mohlo být omezováno jen tehdy, pokud je projekt v rozporu s rozvojovou strategií města, dopravní infrastrukturou, dostává se do konfliktu s památkovou ochranou a ochranou životního prostředí, případně omezuje práva lidí v sousedství (například na sluneční světlo). Požaduje, aby „nebylo bráno do úvahy nic jiného“, tedy aby nedocházelo k „žádnému sociálnímu inženýrství!“
Schumacher implicitně volá po omezení plánování pouze na technické předpisy, bez zásahů jakékoliv politické agendy. To zapadá do proudu „postpolitického“ přístupu k plánování, který je ovšem sám o sobě nanejvýš politický, a zároveň koresponduje s pravicovou kritikou územního plánování. Tato obava z „přeregulovanosti“ ovšem zároveň pomíjí fakt, že nějaká agenda je uplatňována vždy; zejména v situacích, kdy žádné regulace nejsou stanoveny.
Tato neoliberální „depolitizace“ je k vidění ve všech současných městech, tedy i ve Vídni: nárůst deregulace a pouhých nezávazných doporučení vede kvůli pružné interpretaci ke skutečnému „vyjednávanému urbanismu“ vstřícnému k zájmům investorů. Souběžně probíhají snahy o „zeštíhlení“ administrativy ve smyslu politiky volného trhu. Oproti tomu radikálně demokratický přístup k plánování volá po odstranění neoliberální „fobie z politiky“, kritizuje deregulaci a spolu s Hannah Arendt upozorňuje, že rozvoj svobody potřebuje veřejný prostor zabezpečený pravidly.1
Územní plánování
Jen sám trh se svou samoregulační schopností by měl rozhodnout, co se kde bude stavět. Toho chce Schumacher dosáhnout voláním po „odstranění všech předpisů týkajících se využití pozemků“. Z této perspektivy není městská výstavba výsledkem politického konsenzu, ale vzniká díky vševědoucímu trhu. Odhlédneme-li od faktu, že volný trh vlastně nikdy neexistoval a vždy šlo spíš o procesy vytváření monopolů, tato implicitní představa „ideálních typů“ je charakteristická pro ty, kteří chtějí budovat společnost a tedy i město ex nihilo, na jakési ideální půdě, daleko od společenské reality. Ale právě tím, že pracují s ideálním tržním prostředím jako při laboratorním experimentu, se tito apologetové trhu přibližují totalitním plánovačům více, než si myslí.
Dobrou ukázkou opačného přístupu představuje historie vídeňského územního plánování. Sociálně-demokratická městská samospráva z let 1919–1934 viděla samu sebe jako revoluční: Ne, že by chtěla vybudovat novou společnost na ideálních základech, ale daleko pragmatičtěji v konkrétním politickém jednání proti dominanci trhu a zisku. Základem budování nových forem sociálního řádu a kolektivního blahobytu bylo v Rudé Vídni územní plánování. Nešlo zde až tak o urbanismus v širším slova smyslu, Rudá Vídeň se soustředila převážně na bydlení doplněné plánováním sídel významných kulturních institucí a zdravotnické infrastruktury. Nešlo tedy o vybudování skutečné alternativy ke kapitalistickým městům, což s sebou neslo nevýhody, o nichž bude řeč později, ale o uplatňování jiných hegemonních politik.
Konkrétně šlo o zákon o vyvlastnění bytových jednotek, který umožňoval městské samosprávě vyvlastnit „dvougenerační budovy nebo nevhodně využívané byty a bytové prostory v zájmu těch, kdo potřebují bydlení“ a pronajmout je lidem hledajícím ubytování. To nám připomíná aktuální bytovou politiku v Barceloně, kde začali s vyvlastňováním nevyužívaných bytů patřících bankám, které následně dávají k dispozici podnájemníkům.
Ve Vídni bylo pomocí zákona o vyvlastnění spolu s přísnou legislativou chránící nájemníky dosaženo toho, že nedocházelo ke spekulacím ani k přemrštěným výdělkům v soukromém nájemním sektoru, což vedlo k poklesu soukromé výstavby a tím k radikálnímu poklesu cen pozemků ve městě. To umožnilo samosprávě i samotné Rudé Vídni zakoupit rozsáhlé pozemky, na nichž mohly díky progresivnímu zdanění a „dani na bydlení“ vyrůst městské bytové komplexy, které jsou dodnes považovány za ikonické. I to je příkladem plánování, které nepracuje s představou ideálu – stavělo se kdekoli, kde bylo místo, například v prolukách.
Současné městské zastupitelstvo kráčí ve šlépějích Rudé Vídně a pokračuje v aktivním přístupu k územnímu plánování, především prostřednictvím Vídeňského fondu [wohnfonds_wien], který aktivně nakupuje pozemky a vypisuje soutěže na výstavbu bytových domů, jejichž kvalitu garantuje.
Kvůli globální financializaci městského prostoru a tržním spekulacím však ceny pozemků přesto rostou a stávají se tak pro fond příliš drahé. Na mezinárodních realitních portálech je Vídeň popisována jako „brána do východní Evropy“ a jako bezpečné místo pro investice díky „stabilnímu trhu“. Zároveň zákon o rakouském nájemním právu z roku 1981 umožňuje stanovit v novostavbách výši nájemného bez cenového stropu, uzavírat krátkodobé nájemní smlouvy a říkat si o extra poplatky za lokalitu.
Pozoruhodnou politickou reakci na spekulace s pozemky představuje zavedení zóny „dotovaného bydlení“ vídeňskou rudo-zelenou koalicí v roce 2018. To de facto zastropovalo ceny pozemků při změnách územního plánu. Vlastníci dotčených pozemků protestovali s tím, že jde v podstatě o vyvlastnění. Z toho vyplývá, že dosažitelná zisková marže v segmentu nedotovaného bydlení je vnímána jako vlastnictví majitelů pozemků. To, co je tu za hlasitých protestů „vyvlastňováno“, jsou tedy vyhlídky spekulantů.
Ochrana životního prostředí a památková ochrana
Za třetí Schumacher volá po „zastavení marných a kontraproduktivních pokusů o ochranu prostředí“. Ať už máme na mysli ekologii nebo případně sociokulturní charakter jednotlivých čtvrtí, vnímá je jako další nelegitimní „sociální inženýrství“, které brzdí pokrok a výkonnost.
Ve Vídni neexistuje taková ochrana životního prostředí, která by se dala srovnat s berlínskými nástroji proti gentrifikaci. Ve Vídni ale narůstá konflikt zájmů investorů a památkové ochrany budov. Nejvýraznějším příkladem je spor okolo plánovaného luxusního obytného mrakodrapu na Heumarktu, do kterého se masivně zapojila Svobodná strana Rakouska (FPÖ). Prizmatem politického pragmatismu můžeme vnímat doslova konzervativní nástroj památkové ochrany jako prostředek k dosažení progresivních, radikálně demokratických cílů. Zároveň ale hrozí to, co se stalo v tomto případě: kritika politik umožňujících spekulace s městským prostorem může nahrávat „pravicovému“ diskurzu.
V rozporu s ideálním modelem propagovaným Schumacherem a dalšími se – pokud jde o územní plánování – vždy potýkáme s realitou, která je nedokonalá. Radikálně demokratická „levicová“ kritika se musí jasně vymezit tak, aby nepomáhala radikální pravici navzdory tomu, že s ní má určité styčné plochy. V tomto ohledu se musíme i mimo klasické pole památkové ochrany ptát: Jak definovat stavbu nebo prostředí vhodné ochrany?
Standardy
Čtvrtým Schumacherovým přikázáním je „zbavit se veškerých povinných standardů bydlení […] a zastavit všechny zásahy do trhu s nemovitostmi.“ Jedině trh může přinést „nejefektivnější a nejproduktivnější mix přispívající k růstu kvality života i prosperity.“ Regulace velikosti bytů, jejich vybavení a podobně vedou k omezení svobodné volby na trhu s bydlením a musí být odstraněny.
Problémem však je, že mnozí lidé zkrátka nemají svobodu volby, protože jim k tomu chybí prostředky. Schumacherova argumentace je založená na předpokladu flexibilního vzdělaného jedince střední třídy jako modelového subjektu veškerého plánování, a zcela ignoruje sociální realitu mnoha lidí. V případě politické tolerance k stále se zmenšujícím bytům jsou zjevně cílovou skupinou mladí studenti s přechodným minimalistickým životním stylem. Pokud si ale člověk uvědomí, že život v bytech o minimální výměře se často týká i lidí stěhujících se za (nejistou) prací, kteří žijí v přeplněných pokojích, ukáže se i mocenský aspekt takového uvažování.
Minimum požadavků na minimální bydlení – čím dál menší výměra, čím dál nižší stropy – dopadá nejvíc na ty u dna. Omezená možnost výběru a bezmoc nájemníků koresponduje s jejich nedobrovolnou volbou pracovat za stále nižší mzdu.
V tomto světle vyvstává ambivalence dědictví Rudé Vídně: městské zastupitelstvo usilovalo o vyšší mzdy a kvalitnější bydlení, ale byty stavěné Rudou Vídní byly zpočátku tak malé, že musely být zvětšeny po kritice Mezinárodního kongresu bydlení a městského rozvoje konaného ve Vídni roku 1926. Přesněji řečeno, cenou za nezpochybnitelné zvýšení kvality bydlení širokých mas bylo přísně racionalizované bytové minimum. Takovýto „kreativní“ přístup k zajišťování alespoň minimálního bydlení masám je dnes živý v podobě iniciativy „SMART bydlení“, která usiluje o dostupnější dotované bydlení prostřednictvím zmenšování bytů. Dnes tedy stojíme před tím samým dilematem, které už v roce 1969 kritizoval Giancarlo De Carlo v souvislosti s plánováním „bydlení životního minima“ [Die Wohnung für das Existenzminimum] v meziválečných progresivních projektech CIAMu: od architektů očekáváme, že budou kreativně kompenzovat daný nedostatek prostoru.2
Sociální bydlení
„Zrušte všechny formy sociálního a dostupného bydlení.“ Podle Schumachera a proponentů volného trhu by mělo být veškeré sociální bydlení privatizováno a místo příspěvků na bydlení by se měly poskytovat neadresné dotace. Tyto finanční prostředky, s nimiž by lidé mohli volně nakládat, mohou mít podobu například základního nepodmíněného příjmu.
Souhlasím s kritikou adresných dávek na sociální bydlení, ale z jiného důvodu: tyto dávky znamenají v podstatě přímý tok veřejných peněz do kapes soukromých pronajímatelů. Dávky na bydlení v prostředí volného trhu znamenají přímé dotování majitelů bytů daňovými poplatníky.
Vídeňský model je ale založen na dotování objektu: investice do bytové infrastruktury spolu s její neziskovostí zajišťuje dostupné bydlení pro co největší počet lidí. V principu dává politika přerozdělování smysl nejen proto, že „volný trh“ je fikce neexistující mimo laboratorní podmínky – ale i s ohledem na základní meritokratický předpoklad, podle kterého „produktivní“ lidé „něco získají“. Faktem totiž je, že k vlastnictví bydlení i k bohatství se lidé dlouhodobě (a nejen ve Vídni) dostávají především dědictvím nebo spekulací.
Vídeň nikdy nerozprodávala svůj bytový fond a výprodej sociálního bydlení je tak přinejmenším odložen, na rozdíl od mnoha jiných měst mnohem více se řídících mantrou privatizace. Nicméně v důsledku nedávných změn zákona mohou být družstevní byty, tvořící vedle městských bytů fond sociálního bydlení, nabídnuty za určitých podmínek k odkoupení už po pěti letech. A pokud převezme stavbu družstevních bytů soukromý sektor, který se v ní uplatňuje stále častěji, může to znamenat, že po určité době již nebude možné ovlivňovat výši nájmu v těchto bytech. Také to znamená, že se bydlení vybudované za pomoci veřejných dotací stane soukromým majetkem.
(De)privatizace
Za šesté Schumacher požaduje „zrušení veškerých forem vládní podpory vlastnictví bydlení, jako je například program Help to Buy, které zkreslují poptávku na trhu s bydlením a brání mobilitě.“
Tento požadavek je třeba kriticky prozkoumat z vícero perspektiv. Především tu máme opět problematickou představu dynamického příslušníka střední třídy jakožto univerzálního podnájemníka. Velký důraz na mobilitu odpovídá spíše životnímu stylu podnikatelské třídy, která si žije na vysoké noze. Naopak zcela ignoruje fakt, že ne každý chce nebo může být mobilní, ale že téměř každý potřebuje nebo touží po jistotě v oblasti bydlení. Ta jim ale nebývá k dispozici.
V zásadě se dá omezením dotací na vlastní bydlení mnohé získat, protože dostupné bydlení by nemělo být závislé na soukromém vlastnictví. Pokud jde o bydlení zajišťované městem Vídní, jde především o nájemní bydlení, v němž jsou udržovány nízké nájmy, uzavírány smlouvy na dobu neurčitou a existuje tu možnost převodu smlouvy na příbuzné. Dalším významným faktorem zvyšujícím jistotu v oblasti bydlení je vědomí, že sociální bydlení (ať už v podobě městských nebo neziskových bytů) je skutečně široce dostupné. Ve Vídni na něj dosáhne téměř polovina celé populace.
V současné době se ale situace mění. Město omezuje své stavební aktivity a soustředí se místo toho na dotování neziskových developerských projektů, takže čím dál větší počet Vídeňanů žije v družstevních bytech. A právě na tento typ dotovaného bydlení cílí privatizační kampaň prosazující možnost odkoupení bytů do osobního vlastnictví, na jejíž podporu už federální vláda vyčlenila finance.
Ironií je, že tento přístup, ve své podstatě tak ladící s neoliberalistickou agendou, není nepodobný programu Help to Buy, který Patrik Schumacher ze své libertariánské perspektivy odmítl. Výhrady z pozic radikální demokracie jsou ovšem fundamentálně odlišné. Podpora převodu dotovaného bydlení do soukromého vlastnictví si nezaslouží kritiku proto, že by prosazování vlastnického modelu bydlení vedlo k pokřivení trhu, nebo že by si lidé pořídili bydlení „nad své možnosti“. Naopak je projevem trendu zříkání se odpovědnosti delegováním stále většího dílu zodpovědnosti na soukromý sektor. To jde ruku v ruce s demontáží systémů veřejných služeb a důchodového pojištění – vlastnictví bytu se stává prostředkem zabezpečení na důchod pro ty, kdo si ho mohou dovolit. Možnost získat do soukromého vlastnictví bydlení postavené za veřejné peníze je projevem obecné kapitalizace veřejného majetku, který se tak mění ve finanční produkt vhodný ke spekulacím.
Ochrana nájemníků
Sedmou Schumacherovou tezí je nutnost „odstranit všechny formy regulace nájemného a zrušit jednotné nájemní smlouvy, a tím umožnit neomezené a svobodné sjednávání podmínek nájmu, ať rozkvete tisíc květů.“ Podle něj je smyslem takové deregulace „vytvoření hustého urbánního tkaniva, které umožní rozvoj stimulujícího městského života, po němž mnozí z nás touží, a o němž se ví, že je zásadní podmínkou dalšího zvýšení produktivity naší provázané postfordistické společnosti.”
Ono „husté urbánní tkanivo“ bylo rovněž cílem vídeňského městského plánování za sociálnědemokratických vlád, počínaje bytovými komplexy Rudé Vídně a konče snahami o zahušťování města v posledních dvou dekádách. Podle Schumacherovy formulace má toto urbánní tkanivo sloužit i jiným účelům, například zvyšování produktivity, čímž nevědomky nebo ironicky ukazuje spíš na jistou blízkost neoliberálního a klasického socialistického diskurzu, než na blízkost k Mao Ce-tungovi, jehož slogan antimonopolistické Kampaně sta květů Schumacher parafrázuje.
Každopádně jak produktivita, tak určitá fixace na výdělečnou pracovní činnost byla vždycky součástí, skoro až folklorem, sociálnědemokratických programů, obzvlášť v období Rudé Vídně. Rozdíl ovšem spočíval v tom, že píseň „Die Arbeit hoch!“ (oslava práce) byla obvykle doprovázena písní „Die Lohnehoher!“ (požadavek vyšších mezd), kterýžto požadavek byl podporován stanovenou minimální mzdou, kolektivní smlouvou a odborovým hnutím. Odkazování na „postfordistickou“ produktivitu s sebou naopak nese spíš tlak na snižování mezd a demontáž systému kolektivního vyjednávání a odborového zastoupení.
Zhruba 78 % Vídeňanů v současnosti žije v nájmu, a to i díky relativně dobré ochraně nájemníků. Trend upřednostňující bydlení ve vlastním se ale projevuje i zde. Může za to vzrůstající nejistota v oblasti nájemního bydlení, kterou částečně způsobila politická strategie a masivní lobbování majitelů bytů, které vedly k umožnění smluv na dobu určitou a extra poplatků za lokalitu v roce 1981 respektive 1994.
Zahušťování Vídně a prosazení příplatků za lokalitu nabízejí výstižný obraz politicko-ideologických pozic. Pokud definujeme město v podstatě jako trh, pak rostoucí poptávka po bydlení spolu s existencí užitečné a atraktivní veřejné infrastruktury v okolí nemovitostí v soukromém vlastnictví představují přidanou hodnotu, kterou je možné díky podnikatelským schopnostem a lobbování přetavit ve vyšší zisky. Z tohoto úhlu pohledu pak silná ochrana nájemníků působí jako faktor omezující nabídku, protože odrazuje vlastníky, aby nabízeli byty k pronájmu. Nízké nájmy a dlouhodobé smlouvy totiž omezují jejich zisky. Krátkodobé nájemní smlouvy vedou k závislosti na pronajímatelích.Navíc právě krátkodobé pronájmy vedou ke spekulativním prodejům a nákupům. A tak (neo)liberální strana NEOS, která je od roku 2020 ve vídeňském zastupitelstvu novým koaličním partnerem Sociální demokracie, přišla s nápadem zkrátit minimální délku nájemní smlouvy z aktuálně platných tří let na šest měsíců. Produktem stejného typu myšlení je i tlak na opuštění standardizace nájemních smluv tak, aby bylo možné vyjednávat individuální smlouvy případ od případu. To je ostatně analogické k deregulaci pracovně právních vztahů a k výše zmíněnému „vyjednávanému urbanismu“. Tedy, jak by řekl Schumacher, rozkvetení tisíce květů.
Pokud ovšem opustíme toto radikálně tržní pojetí města, z pohledu regulované ekonomiky je evidentní, že růst města spojený s jeho zahušťováním by měl naopak vést k poklesu ceny bydlení, protože ta stejná infrastruktura je financována a využívána stále větším počtem lidí. Všechny splacené byty by mohly být pronajímány za „nákladovou cenu“. V Rakousku mají tuto povinnost všichni developeři v neziskové oblasti v souladu se zákonem o neziskovém bydlení (Wohnungsgemeinnutzigkeitsgesetz): poté, co se jim vrátí investiční náklady (po splacení dluhů, zhruba 30–35 let po dokončení stavby), zajišťuje princip návratnosti, že je nájem pokrývající cenu nákladů snížen na pár eur za metr čtvereční. Jakýkoliv případný zisk musí být v tomto sektoru znova investován. Pronajímání neziskových bytů tedy vytváří další sociálně vázané kolektivní bohatství.
Pokud se posuneme od čistě aritmetické logiky nákladů a zisků k vnímání města jako sociální veřejné sféry se svojí vlastní dynamikou a nejrůznějšími typy mocenských vztahů, pak se každá směna mění na mocenský vztah. To platí i pro vztah mezi těmi, kdo nabízejí bydlení, a těmi, kteří bydlení potřebují, ale nemohou si za něj dovolit platit „jakoukoli cenu“, dokonce ani „tržní cenu“. Tyto mocenské vztahy se mohou projevit v podobě mechanismů vyloučení (rasistických, protimigrantských, těch, co prosazují rodinu jako privilegovaný způsob buržoazního života a dalších). Bohužel se neomezují jen na privátní segment trhu s bydlením. Z radikálně demokratických pozic můžeme kritizovat tyto typy vyloučení stejně, jako ty ekonomické. Sociální dynamika s veškerou pestrostí životních stylů přece nemůže být redukována na prostý výpočet ekonomické hodnoty.
Považujeme-li město v rozporu s tržně orientovaným pohledem především za společnost, relativizujeme tím platnost principu směny, podle něhož by mělo být bydlení nevykazující optimální zisk staženo z trhu jako nevyužitý prostor. Místo čistě směnné hodnoty dáváme přednost užitné hodnotě. Jinými slovy, je pro nás důležité využívání a tvarování prostoru, které podporuje městský charakter. Bydlení chápané jako veřejný statek umožňuje jednotlivcům využít jejich akční potenciál, aniž bychom je redukovali na zákazníky či poskytovatele služby. To neznamená, že by měli být lidé nuceni k horečnaté aktivitě, ale že je jim poskytnut čas a prostor pro péči i pro práci, stejně jako pro nicnedělání, protože hlavní je, že na tomto místě žijí.
Tato podpora městského charakteru se neshoduje s developerskými ideály o růstu a exploataci možností daného prostoru. Ulice, v nichž je kvůli spekulacím spousta nevyužitých nemovitostí, nejsou městotvorné – stejně jako bydlení není investiční produkt. Bydlení je spíš lidské právo, a mělo by být tedy jednoznačně vnímáno jako veřejný zájem. To by se mělo projevovat jak v jednání veřejnosti, tak v přístupu politiků.
Veřejný prostor
A nakonec za osmé Schumacher skanduje: „Privatizujme všechny ulice, náměstí, veřejné prostory a parky, ideálně celé čtvrti.“ Tento bod bychom měli vnímat jako pouhou provokaci. Není radno přispívat k jeho PR vlastními rozhořčenými reakcemi. Na druhou stranu, proč nezačít uvažovat o privatizaci veškerého zdravotnictví, policie, a nakonec i vzduchu, který dýcháme? Navíc proč by nás mělo provokovat něco, co vlastně není ani příliš přehnané nebo dystopické, ale co je naopak ve svém zárodku součástí našeho všedního života? V trochu idyličtějších formách je to ostatně přítomné i ve Vídni: vzpomeňme na čtvrti, které byly vyčištěny a vyjmuty z veřejného práva, jako ViertelZwei v Prateru nebo Museumsquartier, z jejichž každodenního užívání jsou vylučováni další a další lidé, ať už v důsledku vyhlášek, pod vlivem konzumní ekonomiky nebo na základě etnicity. Klimatická krize nebo probíhající pandemie zviditelňuje a prohlubuje otázky přístupu k rekreačním prostorám, veřejné zeleni nebo k ochlazování. Tomuto palčivému problému bude muset čelit radikálně demokratická politika plánování3, stejně jako samotní architekti a architektky.
_ Text v německém originálu byl poprvé publikován v časopisu Arch+ 244, 2021. Z anglické verze textu „Social(ist) Housing: Housing as public interest, political duty and architectural task” přeložila Veronika Havlová.
1 Hannah Arendt: The Origins of Totalitarianism (Původ totalitarismu), Londýn 2017 [1951], str. 611
2 Giancarlo De Carlo: “Architecture’s Public” [1969], in: Peter Blundell Jones, Doina Petrescu, Jeremy Till (eds.): Architecture and Participation, Londýn 2005
3 Viz Gabu Heindl: Stadtkonflikte – Radikale Demokratie in Architektur und Stadtplanung, Vienna 2020.
Gabu Heindl (PhD) je architektka, urbanistka a aktivistka, která se zabývá bydlením v politice, plánování a veřejné správě a veřejným prostorem. Je profesorkou urbanismu na Norimberském technologickém institutu a vedoucí ateliéru na Architectural Association v Londýně. Je zakladatelkou oceňované architektonické kanceláře GABU Heindl Architektur a byla předsedkyní Rakouské společnosti pro architekturu (ÖGFA). Její práce byly vystaveny na bienále v Hongkongu a Šen-čenu, ve Storefront for Art and Architecture v New Yorku a na Benátském bienále, naposledy na téma bydlení v rámci urbanismu platforem v rakouském pavilonu na Benátském bienále 2021. O architektuře také píše, vydala např. Building Critique. Architecture and its Discontent (editoři G. Heindl, M. Klein, C. Linortner, Lipsko, 2019) a monografii Stadtkonflikte. Radikale Demokratie in Architektur und Stadtplanung (Vídeň, 2020). Aktuálně se pro Vídeňskou komoru práce zabývá výzkumem spravedlnosti jako parametru územního plánování, výsledky představí v připravované publikaci Gerechte Stadt muss sein!.
Záznamy z proběhlých diskuzí:
Foto: Jan Prokopius