Autorka textu: Barbora Vacková
Článek vznikl ve spolupráci s Deníkem Referendum v rámci rubriky Město.
Kniha socioložky Kateřiny Nedbálkové „Tichá dřina. Dělnictví a třída v továrně Baťa“ představuje mnohovrstevnatý obraz toho, co dnes znamená dělnická třída. A především to, že skutečně existuje — byť ne jako třída pro sebe.
Tichá dřina. Když jsem zaslechla název knihy Kateřiny Nedbálkové o práci v Dolním Němčí, byla jsem zmatená. Sama jsem byla v tamější továrně několikrát, dokonce myslím, že jedna z mých návštěv byla i první návštěvou Kateřiny Nedbálkové v tomto provozu. Jak sama zmiňuje v knize, byl to výjezdní seminář organizovaný pro studenty sociologie. A jednou ze silných vzpomínek, kterou na tyto „školní výlety“ mám, je hluk dílny. Právě proto mne název knihy překvapil.
Pamatuji si dobře tu úlevu poté, co po krátkém pobytu ve výrobě člověk opustí tovární budovu a uvědomí si, že jej obklopuje ticho. Poznání, v jak hlučném prostředí musí lidé trávit osm hodin své každodenní práce, bylo svým způsobem děsivé. Pouhá návštěva dílny byla vlastně náročný fyzický zážitek. Ale nejenom to.
Po každé návštěvě jsme jako vyučující četli ve tvářích účastníků exkurze překvapení, jistý druh úcty a snad i trochu zděšení z toho, co to obnáší udělat botu — předmět každodenní potřeby a spotřeby, něco, co mnozí shání co možná nejlevněji, co nenechají opravit a vyhodí nebo nepoužívají, protože zjistí, že se jim nehodí. Pamatuju si větu, klišé, ale v té chvíli míněné naprosto upřímně: „Budu si vážit každých bot, které koupím.“
Nevím, jestli to dotyčné vydrželo, nebo dojem, který pohled na práci v továrně vyvolal, za několik týdnů vyprchal. Co ale reakce většiny, kdo poprvé viděli výrobu, prozrazovaly, je to, že práce, výroba věcí, které každodenně bereme do ruky, se pro nás, kteří je neděláme, stala neviditelnou, neznámou a tím jsme ji dokázali umlčet. Stala se z ní v posledním půl století opravdu tichá a neviditelná dřina.
Kniha Kateřiny Nedbálkové dává této dřině opět hlas. Jak sama píše, zajímají ji nerovnosti. Pro mne je ale její kniha zajímavá také proto, že nabízí vhled do toho, jak se „to“ dělá: jaká je každodenní zkušenost továrního dělníka a dělnice, co obnáší fyzicky, co pro ně (v tomto případě častěji pro ženy) jejich práce znamená a jak ji sami vidí.
Dozvídáme se ale také mnoho o tom, jak se dělají boty, co obnáší být součástí globální korporace, a také to, jaké obavy a tlaky snášejí a řeší vedoucí pracovníci, kteří jsou ve skutečnosti v systému celého korporátního vedení na nízkých pozicích.
Kniha je etnografickou studií, která v úvodu přináší přehledný vhled do teorie tříd a výzkumu třídního přináležení (nejenom k dělnické třídě) z posledních let. A to včetně výzkumu Daniela Prokopa „Rozděleni Svobodou“ realizovaného ve spolupráci s Českým rozhlasem, který je zde podroben stručné, ale výstižné a potřebné kritice. V interpretaci dat autorka vychází především z teoretických konceptů Ervinga Goffmana a Pierra Bourdieu, které jí umožňují psát o dělnictví a jeho každodennosti přesvědčivě a srozumitelně. K tomu přispívá i výzkumnická otevřenost, která je typická nejenom pro metodologickou kapitolu, ale pro knihu jako celek.
Pokud mohu soudit, kniha může sloužit jako výborný materiál nejen pro ty, které zajímá, jak to vypadá v současné továrně, ale i pro všechny, kdo se chtějí zabývat teorií tříd a aspekty jejich zkoumání.
Továrna v Dolním Němčí byla otevřena v roce 1970 a Nedbálková se věnuje její historii od tohoto období. Ačkoli v některých rozhovorech se odkazování na „baťovskou“ továrnu objevuje — ve smyslu baťovského systému organizace práce a sociálních politik závodu v době jeho československé existence mezi dvěma světovými válkami — v knize není toto „dědictví“ výrazněji tematizováno. A je to dobře.
Existence této jediné středo a východoevropské továrny koncernu Baťa poskytuje na jednu stranu jasně specifikovaný výzkumný prostor, na druhé straně je ale mnohem spíše příkladem soudobého fungování jednoho dílku nadnárodní korporace než místem pro jakoukoliv studii baťovského systému.
Sedmdesátá léta jsou obdobím, ve kterém nejenom u nás začíná dělnická profese ztrácet svou prestiž. Je to spojeno s růstem významu vyššího vzdělání, jak ostatně komunikační partnerky v knize samy reflektují. Důsledkem je feminizace dělnických pozic a v socialistickém bloku také využívání „mezinárodní pomoci“, kterou představovali zahraniční dělníci či dělnice obvykle ze spřátelených východních zemí. Stejným vývojem procházel i zlínský Svit, hlavní z původně baťovských továren tohoto státního podniku.
Jinými slovy, zhruba od sedmdesátých let můžeme mluvit o jiné továrně a jiném „dělnictví“, než je to, se kterým si spojujeme továrny raného kapitalismu či vrcholné modernity. Ne, že by ty starší fungovaly nějak lépe či spravedlivěji. Neromantizujme si je. Ale byly bezesporu jiné než ty, které existovaly v období, kdy se dělnické profese stávaly jistým znakem neúspěchu. Ostatně jak jinak si vysvětlit, že místo takzvaného „nádvorního dělníka“, kupříkladu podavače, se mohlo stát (paradoxně) i sankcí pro režimu nepohodlné lidi.
Jak ukazuje Nedbálková, v současnosti na tom nejsou dělník a dělnice v továrně lépe. Jakkoli se vracíme k „ruční práci“ lokálních producentů, kterou dokážeme cenit symbolicky i finančně, práce továrních dělníků a dělnic do tohoto ranku oceňované zručnosti nespadá. Nedávno se mě, částečně v žertu, zeptala jedna z mých známých: „A ty ještě máš v šatníku nějakou konfekci?“ Ano mám, a nejenom proto, že i konfekce vzniká pod rukama lidí, kteří musí něco umět.
V tomto smyslu kniha dobře poukazuje na problematický rozdíl mezi manuální a mentální prací: umět v továrně neznamená pouze vtělit si ty správné pohyby, ale chápat celý systém, osvojit si slovník, mít specifickou představivost (například při vyřezávání dílců tak, aby odpad byl co možná nejmenší). Je to specializovaná znalost, která vyžaduje učení, pozornost a trénink.
Vedle emancipace postavy dělníka a dělnice je kniha také emancipací těchto pojmů v současné české sociální vědě. Představuje v našem prostředí ojedinělou sociologickou interpretaci specifické sociální zkušenosti, kterou bytí továrním dělníkem či dělnicí bezesporu je. A také interpretaci továrny jako zvláštního sociálního prostoru.
Továrna není jednoduchým systémem s prostým hierarchickým vedením. Je to organismus s relativně složitou strukturou, ve které každý musí hledat, budovat a vyjednávat své místo. Ve které existuje struktura různých skupin, jež vzájemně soupeří o pozici a vlastní význam. Na jedné straně v očekávatelných politických strukturách odborů, na druhé straně v souvislosti s typem, náročností a kvality práce. Být šičkou je něco jiného, než být na výstupní kontrole; být na dílně je něco jiného, než být prodavačkou. Od ředitelky po novou dělnici.
Současně je továrna jen dílkem nadnárodního celku, který je ovlivňován různými geopolitickými událostmi. V tomto kontextu pak továrny hledají své konkurenční výhody a budují si vlastní image (třeba lokálního výrobce).
Autorka tak vytváří komplikovaný a mnohovrstevnatý obraz toho, co dnes znamená dělnická třída — a do jisté míry tak vrací tento pojem do našeho (nejen sociologického) slovníku. Tím mimo jiné ukazuje, že dělnická třída existuje. A to také v jednání a promluvách těch, které jako dělníky a dělnice označujeme.
Existuje nikoliv jako nějaká uvědomělá třída pro sebe, ale jako heterogenní skupina lidí, kteří mají zkušenost z továrního prostředí, mají specifické vzdělání a fyzickou zkušenost, a také chápou sebe sama jako do jisté míry odlišné od jiných skupin lidí. Jinými slovy: vnímají svou jinakost ve smyslu dosaženého vzdělání a reflektují svou pozici v rámci systému produkce.
Vnímají ovšem také to, že jejich práce není oceňována, a to nejenom ve smyslu finanční odměny, ale také společenského uznání. Jak říká v knize jeden ze zaměstnanců Marek: „Ano, dělník to je zbytek světa.“
Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.
(Úvodní fotografie: Práce, výroba věcí, které každodenně bereme do ruky, se pro nás, kteří je neděláme, stala neviditelnou, neznámou. Foto Archiv Kateřiny Nedbálkové)