Autorky textu: Eliška Černá, Gaby Khazalová
Článek vznikl ve spolupráci s Deníkem Referendum v rámci rubriky Město.
Deníku Referendum se podařilo získat výpovědi potvrzující, že největší ostravský pronajímatel segregoval své podnájemníky na základě jejich etnicity. Mechanismus zřejmě nadále funguje i pod současným vlastníkem, korporací Heimstaden.
Přijedete-li náhodou do Ostravy, aniž byste věděli, že drtivá většina zdejších nájemníků bydlí u jedné jediné společnosti, záhy to zjistíte: domy, v nichž se nachází takřka třiačtyřicet tisíc bytových a nebytových jednotek v jejím vlastnictví, od loňského roku označuje cedulka. Bydlení v Ostravě nyní patří Heimstadenu.
Nový majitel se ohlásil ve velkém stylu: billboardy u silnic a na tramvajích, chytrá aplikace Můj domov pro komunikaci s nájemníky, nový vizuál i marketing na sociálních sítích. Švédská korporace zkrátka dělá, co může, aby Ostravákům dala najevo, že teď bude vše jinak. Lepší.
V lednu roku 2020 se na finančních serverech objevila zpráva o zásadní akvizici na realitním trhu: společnost Heimstaden, která je součástí norského investičního fondu Fredensborg, kupuje od fondu Blackstone za 1,3 miliardy eur ostravský bytový fond. Velká zpráva nejen pro globální investiční trh, ale také pro region, který se stal vůbec prvním místem v České republice, kde trh s bydlením záleží na vůli velkého korporátního pronajímatele.
„Jsou to přece Švédové, jako třeba IKEA, a hůř už být nemůže, ne?“ doufali místní, kteří jen neradi vzpomínají na předchozí majitele — od Bakalových RPG bytů k nadnárodním spekulantům Blackstone to bylo jako z louže pod okap: rostoucí nájmy, plísně a štěnice, špatná komunikace, žádné opravy či rekonstrukce, řetězení krátkodobých nájemních smluv.
Heimstaden:z Malmö přes Berlín až do Ostravy
Společnost Heimstaden Bostad, registrovaná ve švédském Malmö, patří k největším korporátním pronajímatelům v Evropě. Podle vlastních informací vlastnila k 31. prosinci 2020 103 315 bytů v celkem šesti evropských zemích. Největším soukromým pronajímatelem je nejen v České republice, ale také v Dánsku a Norsku.
Na český trh vstoupil ostravskou akvizicí v lednu loňského roku, letos na jaře nakoupil více než dvě stě bytů v Plzni. Loni vstoupil také na německý trh, kde vlastní více než sedm tisíc bytů. Partnerský deník Tagesspiegel zjistil, že společnost podezřelými praktikami na hraně zákona při berlínské akvizici obešla předkupní právo, které dává samosprávě možnost přednostního nákupu nemovitostí v tzv. chráněných oblastech. Heimstadenu nedůvěřují ani nájemníci, kteří se sdružili do iniciativy Stop Heimstaden, aby bránila svá práva, především výši nájmů.
Akcie ve společnosti drží kupříkladu švédské penzijní fondy, manažersky ji ovšem ovládá norská investiční společnost Fredensborg AS, miliardáře Ivara Tollefsena. Devětapadesátiletý investor a osmý nejbohatší muž Norska má ve svém portfoliu více než sto tisíc bytů po celé Evropě. Podle zjištění partnerského norského média E24 se Tollefsen v Norsku soustředí zejména na nákup malých bytů, které jsou díky své nižší hodnotě osvobozeny od daně. Deník spočítal, že Heimstaden a Fredensborg odvedly na daních z nemovitosti za svých 3 800 bytů v Oslu v loňském roce pouhých 25 tisíc norských korun (zhruba 65 tisíc českých korun).
Změnilo se něco za vlády švédské společnosti, která se tváří jako přívětivý moderní západní pronajímatel se zkušenostmi z celé Evropy? Jak pro koho.
Maskovaný obchod s chudobou
Vraťme se zpět v čase do roku 2015. Právě tehdy se v Ostravě rozmohlo sociální bydlení. Ale pozor, nikoliv jak je známe z obecních projektů, které se v posledních letech šíří po celé republice. V Ostravě se za sociální bydlení označuje něco docela jiného.
Zhruba v tom čase skrze takzvaný Stanjurův přílepek zákonodárci rozhodli, že o vyplácení doplatků na bydlení bude nově rozhodovat obec — ustanovení bylo posléze zrušeno. Obce tak dostaly do rukou nástroj k rušení ubytoven na svém území. A obchod s chudobou se začal masivně přesouvat do „běžných“ bytů.
Jen se mu namísto obchodu s chudobou začalo říkat sociální bydlení. A namísto poskytování slušných bytů s regulovaným nájemným pro lidi s nízkými příjmy se do bytů — ve špatném stavu, s neúměrně vysokými nájmy a nevýhodnými smlouvami — začali přesouvat ti, kterým diskriminace znemožnila bydlet jinde.
Pronajímatel tak mohl obsadit byty, do nichž by nikdo, pokud by si mohl vybrat, nechtěl, od státu inkasovat doplatky na bydlení a navrch se tvářit, že tak činí v bohulibém zájmu jménem sociální bydlení. V případě Ostravy bylo oním pronajímatelem Residomo (dříve RPG byty), správcovská firma, která se o bývalé byty OKD „starala“ již pro Blackstone. V prakticky nezměněné sestavě však firma funguje dodnes. Pouze se již jmenuje Heimstaden Czech.
V ostravském regionu se takovému byznysu dařilo zvlášť dobře — kvůli své historii mají zdejší města oproti soukromníkovi řádově menší bytové fondy, neboť ty byly spolu s doly OKD zprivatizovány Zdeňku Bakalovi. Města tak mají jen málo nástrojů pro to, jak poskytovat obecní sociální bydlení a vůbec dělat bytovou politiku. Moc leží v rukou jednoho velkého soukromého pronajímatele: právě on určuje, kdo kde bude v Ostravě bydlet, a tím formuje celou podobu města. Lukrativní čtvrtě i vyloučené lokality — jedno i druhé vytváří jeho politika.
Jak tedy celý mechanismus „sociálního bydlení“ v praxi funguje a kdo se na něm podílí? K tomu je zapotřebí vrátit se o pár let zpět do časů RPG bytů, později Residoma.
Klasifikovat, roztřídit, přidělit
„Zadali mi, abych u každé nové žádosti o byt, která přijde, udělal tužkou poznámku. Č, pokud šlo o romskou rodinu, N, pokud o bílou. Zprvu jsem nechápal, co mají písmena značit. Až pak jsem několikrát slyšel kolegy, jak se baví o čoko a nečoko. A pochopil jsem,“ popisuje sociální pracovník, který mezi lety 2015 a 2018 pracoval v ostravské organizaci Centrom úzce spolupracující s Residomem.
Co se s žádostí stalo poté? Rodina pod označením „Č“ získala „sociální byt“ ve čtvrti Kunčičky, neromské rodiny dostávaly bydlení v jiných částech města. „Byty v Kunčičkách byly v hrozném stavu, plísně a vlhkost. Rodiny to věděly, ale většinou na to kývly, protože jim nic moc jiného nezbývalo. Když někdo odmítl, na poradách pak kolegové utrousili, že když tam nechtějí, tak se stejně hned najde někdo jiný,“ vzpomíná.
Právě občanská organizace poskytující terénní sociální práci v takzvaném sociálním bydlení hraje v celém mechanismu důležitou roli: v přesunu lidí z ubytoven do bytů spatřila příležitost. Právě ona sbírala žádosti o sociální bydlení, zabydlovala rodiny do sociálních bytů a poté je vykazovala jako své klienty, jimž poskytuje sociální poradenství, na něž získává veřejné prostředky.
V praxi to znamenalo řešit nejrůznější životní situace od problémů s placením nájmů až po sousedské stížnosti. Terénní sociální práce v bytech je ostatně nedílnou součástí i všech progresivních projektů sociálního bydlení. V případě Ostravy ovšem vypadala opět trochu jinak, jak si záhy ukážeme.
Značky „Č“ a „N“ ze žádostí zanedlouho zmizely. „Když jsem dostal sociální byty na starost, hned jsem jim řekl, že se úplně zbláznili, že to zavání průšvihem. A tak se začalo používat „SVL“,“ objasňuje další sociální pracovník Marek a ukazuje nám excelovou tabulku s údaji klientů. Ve sloupci SVL, tedy „sociálně vyloučená lokalita“, je u každého jména připsáno buď ANO, nebo NE.
Třídila organizace Centrom rodiny podle etnicity z vlastní vůle, nebo to dostala nařízeno?
„Měli jsme pravidelné schůzky s RPG byty. My jako nezisková organizace jsme jim řekli, jakou máme poptávku, a oni dali nabídku. Určovali, v jakých lokalitách Romy chtějí a kde ne,“ vzpomíná a vyjmenovává konkrétní místa. Romové mohli na Trnkoveckou, a pokud měli reference, že s nimi „nebudou problémy“, tak i na Dělnickou, na Liščinu a do Kunčiček — tedy dalších vyloučených lokalit. „Sociální byty“ přitom byly i v dalších lokalitách (Mariánských horách, Výškovicích nebo Zábřehu). Tam ovšem mohly pouze bílé rodiny.
V takovém režimu probíhal v roce 2015 i pilotní projekt sociálního bydlení ve spolupráci s ostravským magistrátem, který kofinancovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Projekt si za svůj cíl deklaroval „dostat co největší podíl rodin s dětmi z ubytovny do bytů“.
„Během pár měsíců jsme posbírali na pět set žádostí o byt. V naší databázi opět figuroval sloupeček SVL. Od RPG jsme dostali tabulku s byty k dispozici a stejnou poznámkou — tedy, zda do toho či onoho může romská rodina nebo ne. Mým úkolem bylo je spárovat,“ popisuje Marek, který jednotlivé byty poté procházel i s makléřem zastupujícím RPG byty.
„Víte, že sem cikáni nesmí?“ zeptal se makléř v jednom z bytů na Výstavní. Marek přikývl: „Máme to v tabulce.“
Přestože organizace uváděla segregační mechanismus v praxi, podle Marka tak nečinila z vlastní vůle. „Moji kolegové nebyli rasisti, jen chtěli, aby co nejvíce rodin bydlelo,“ říká. V organizaci prý panovalo přesvědčení, že se žádná diskriminace neděje: „Všichni si nalhávali, že se to dělá na ochranu romských rodin. Dokonce se jim samým říkalo, že by trpěli, že by je bílí sousedi diskriminovali.“
Tlak podle něj přicházel od pronajímatele, který potřeboval obsadit nevyhovující byty ve špatném stavu, jež by na běžném trhu s bydlením neupíchl. A co více, vlastník na spolek převedl veškerou práci i odpovědnost.
Faktickým pronajímatelem bytu totiž byla právě tato organizace. „Když byly na některou rodinu stížnosti, RPG řeklo, ať si to vyřešíme,“ ilustruje Marek. Přes jeho organizaci šly také samotné nájmy. „Začalo se tlačit na to, aby úřady práce posílaly doplatky na bydlení přímo na náš účet, protože jsme měli ztráty,“ popisuje dnes již zaběhnutou praxi.
Jeho organizace totiž velmi rychle zjistila, že na celé věci může tratit, zatímco RPG jen vydělává. „Museli jsme vyhrožovat nájemníkům, že pokud do týdne nezaplatí, přijdou vyhazovači,“ popisuje past, do níž jeho organizace spadla.
Namísto toho, aby dělala sociální práci, tedy pomáhala lidem překonat potíže, octla se v nich sama. Majitel bytů naopak jen získal: organizace mu zajistila neustálý příjem bez výpadků, nemusel se obtěžovat s řešením jakýchkoli potíží s nájemníky, a to vše jen za to, že poskytl otřesné byty, které by jinak musel rekonstruovat.
Občanský sektor celý model navenek prezentoval jako prostupné bydlení — pokud se klienti osvědčí, dostanou běžné nájemní bydlení. „Za mého působení ho nikdo nedostal,“ uzavírá Marek.
Nevýhodné smlouvy
Jak vypadá „sociální bydlení“ dnes? To nám přibližují komunitní pracovnice z Liščiny. Lokalita je zajímavá tím, že se v ní nachází klasické nájemní byty, ale také ty, v nichž se poskytuje výhradně podnájemní bydlení.
Nájem v standardních bytech 2+1 se zde pohybuje mezi dvanácti a třinácti tisíci včetně energií a služeb. Nájemní smlouvy mají místní na rok, některé rodiny však i na neurčito. „Sociální“ byty přitom vyjdou nájemníky na úplně stejnou částku a co více, smlouvy jsou pouze podnájemní, tedy často na pouhé tři měsíce. To znamená, že může být problém si v bytě přihlásit trvalý pobyt. Nemůže se ani žádat o příspěvky na bydlení, pouze dávky v hmotné nouzi (doplatek na bydlení), které bývají nižší.
Zatímco běžní nájemníci bydlí přímo u Heimstadenu, sociální byty zprostředkovávají občanské organizace. V lokalitě Liščina působí zmiňovaný Centrom, Armáda Spásy, Charita Ostrava a Zázemí (jakožto součást spolku Porta Vita), které je kromě dotací z veřejného rozpočtu financováno přímo Heimstadenem. Sociální bydlení tak pronajímateli umožňuje dávat podnájemní smlouvy, které jsou nevýhodnější než klasický nájemní poměr.
„Do sociálních bytů se dostávají převážně lidé na dávkách, standardní nájem Heimstaden dává jen příjmovým obyvatelům. Pro některé rodiny je to jediná možnost, jak bydlení vůbec získat,“ popisují komunitní pracovnice z Liščiny. Rodiny mají možnost po určitém čase přejít do klasického nájemního vztahu, ale jak popisuje Katka: „Za devět let, co v Liščině působím, pamatuji asi pět rodin, kterým se to podařilo.“ Podnájemníci se podle ní často točí, většina vydrží tak dva tři měsíce a pak jdou jinam. Proč tomu tak je?
Katka si to vysvětluje tím, že v sociálních bytech bydlí lidi, kteří by potřebovali mnohem větší míru podpory, tedy komplexní sociální práci. Ta zde zjevně schází.
S hledáním bytu u Residoma má sama zkušenost: „Před dvěma lety jsem si žádala o byt v centru, dokonce jsme volali s makléřem a domluvili si prohlídku. Do telefonu nám potvrdil, že jsme první uchazeči a že bude-li vše v pořádku (pracovní poměr, stálý příjem, bez exekucí), tak s námi uzavřou nájemní smlouvu. Když nás ale zahlédl před domem, mávl na nás, ať počkáme a začal telefonovat. Do bytu nás vzal, ale neřešil s námi cenu, kauci, ani nechtěl vidět doporučení od zaměstnavatele, prý se ozvou. Pak mi přišla smska, že si mám hledat byt u jiné společnosti.“
Když se dotazovala, proč si má hledat byt u jiné společnosti, a ne pouze jiný byt, nikdo jí nebyl schopný odpovědět. Katka je Romka. Nakonec získala městský byt v Přívoze, tedy opět v romské lokalitě.
Pokračuje Heimstaden v segregaci?
Segregační mechanismus společnosti Residomo (dříve RPG byty) jsme popisovali v minulém čase. Výpovědi sociálních pracovníků potvrzují jeho existenci do roku 2018. Zásadní otázka zní: děje se tak dodnes, i poté, co bytový fond změnil svého majitele? Tedy bez příkras: diskriminuje a segreguje švédská společnost Heimstaden své ostravské nájemníky a podnájemníky? A pokud ano, děje se tak za jejího vědomí?
Od podvodné privatizace až do rukou nadnárodní korporace
Ostravské realitní portfolio složené z 25 840 bytů and 16 750 komerčních prostor získala švédská společnost Heimstaden nákupem společnosti Residomo, kterou ovládaly zahraniční investiční fondy Blackstone a Round Hill Capital.
Byty jsou na Ostravsku, především v Ostravě, v Havířově a v Karviné a byly postaveny před rokem 1989 jako byty státní. Osud bývalých OKD bytů a jejich pochybnou privatizaci do rukou Zdeňka Bakaly zde před šesti lety popsala jako vůbec první novinářka Saša Uhlová. Privatizace celé společnosti OKD přezkoumávala dokonce sněmovní vyšetřovací komise, z níž vzešla trestní oznámení na celkem čtrnáct lidí, včetně několika tehdejších ministrů vlády Stanislava Grosse. Definitivní konec kauzy ale zřejmě přišel v květnu, kdy Nejvyšší soud potvrdil zproštění viny znalce, který vypracoval privatizační posudek, a tehdejší dva zástupce Fondu národního majetku.
Privatizační smlouva z roku 2004 obsahovala závazek privatizace bytů do rukou nájemníků. Ten však nikdy nebyl splněn. Právě naopak – šance na to byty získat se lidem ještě více vzdálila. Zdeněk Bakala se jich totiž v srpnu 2015 – v té době již se značně poškozenou reputací – zbavil. Lukrativní pozemky, původně vlastněné OKD, si ponechal ve vlastnictví společnosti Asental. RPG byty se v únoru 2017 změnily na Residomo, společnost, jejíž nepřehledná lucemburská vlastnická struktura sahala až k nadnárodním spekulantům Blackstone. Americká investiční skupina, známá skupováním hypotečních úvěrů během krize ve Španělsku, ohlásila jejich prodej na konci roku 2019. Od ledna roku 2020 bývalé OKD byty vlastní Heimstaden Czech, dceřinná společnost švédské skupiny Heimstaden Bostad.
Že by tomu tak mohlo být, nasvědčuje jednoduchý fakt: přestože majitel celého bytového fondu se změnil, management společnosti Residomo, dnes Heimstaden Czech, neprošel větší obměnou, včetně jednatele Jana Rafaje, bývalého viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy. Společnost Heimstaden tak nadále zaměstnává management, který v minulosti prokazatelně třídil rodiny do bytů na základě jejich etnicity.
Podle našich zjištění je vysoce pravděpodobné, že systém ve stejné modelu funguje i nadále. Potvrzuje to výpověď pracovníka, který doprovází své klienty na pobočku bydlení Centromu:
„I když jsou romští klienti zaměstnaní a nemají dluhy na energiích nebo nájmu, jsou jim nabízeny byty pouze ve vyloučených lokalitách. Romové s česky znějícím jménem mají na sociální bydlení mimo lokalitu větší šanci. Heimstaden totiž podnájemníky nevidí, ubytovává je nezisková organizace.“
Že se realita dosud nijak nezměnila, navíc potvrzuje řada dalších rozhovorů s komunitními pracovníky: pokud už romské rodiny u Heimstadenu bydlí, koncentrují se v sociálně vyloučených lokalitách, na Dělnické, Liščině nebo v Kunčičkách. Část posledně jmenované čtvrti přitom ze seznamu může brzy vypadnout. Momentálně totiž běží již třetí etapa projektu revitalizace horní části Kunčiček, s jejím dokončením se počítá v roce 2023. Že by obyvatelům Kunčiček svitla naděje na opravy bytů, které roky chátraly a plesnivěly? Ne tak docela.
V horní části Kunčiček, neboli na Osadě míru, již najdeme jen pár domů, kde bydlí ti z doby před revitalizací. Jde o původně hornickou kolonii, která ovšem v souvislosti s vyprazdňováním Ostravy prošla velkou proměnou. „Ke konci 90. let už byla nálepkována jako špatná, neboť se v ní začali koncentrovat lidé, kteří po majetkových změnách museli odejít z centra města,“ vysvětluje Petr Kupka, který dělal v této a dalších vyloučených lokalitách výzkum.
Proměnu čtvrti nám popisuje obyvatelka Jitka: „Některé rodiny z horní části dostaly byty v dolní části, ale nájemní smlouvy jim změnili na podnájemní. Jiné už odešly do jiných romských lokalit. Zbytek stále neví, kam půjde.“ Odstěhovat se nakonec bude muset i sama Jitka. O tom, že se Kunčičky budou muset „vyčistit“, se podle sociálního pracovníka Marka mluvilo už za jeho působení.
Kam lidé odcházejí? To podle Kupky nikdo přesně neví, neboť se podobné migrační toky nemapují. „Obyvatelé zpravidla dostávají na výběr jiný byt, ovšem stále ve vyloučené lokalitě,“ podotýká Kupka s tím, že někteří zřejmě odcházejí na ubytovny.
„Vystěhovávání v Osadě míru probíhá spíše postupně s tím, jak se postupně revitalizují jednotlivé domy. Od začátku však nebylo místním jasné, jestli půjde o revitalizaci celé lokality nebo jenom její části. Zástupci vlastníka v tom podle dostupných svědectví spíše mlžili,” říká Kupka.
Důvodem netransparentního postupu podle něj může být i fakt, že obyvatelé lokality v minulosti svého pronajímatele otevřeně kritizovali. „Zástupci vlastníka bytového fondu na kritiku reagovali se značným podrážděním, hraničícím s útlakem těch, kteří se k ní připojili,“ vysvětluje.
Skutečná změna nebo pouhé píár?
Na začátku října Heimstaden uspořádal v horní části Kunčiček den otevřených dveří, aby nový rezidenční projekt „V Zahrádkách“ představil potenciálním nájemníkům. Na koho vlastně cílí?
V Ostravě je na rozdíl od Brna či Prahy poměrně široká nabídka nájemních bytů, a není tak pravděpodobné, že by se do Kunčiček začala masivně stěhovat movitější klientela. Přestože byty jsou nové, nejbližší dobře zásobený obchod stále najdeme až v dolní části, a lokalita není nijak atraktivní, snad krom toho, že je v relativní blízkosti centra. Poblíž jsou navíc dvě velké haldy, výsypky průmyslového odpadu z okolních fabrik.
Heimstaden projekt zdědil od svého předchůdce a těžko odhadovat, jaký je vlastně nyní jeho byznysový záměr. Na revitalizaci tak prozatím mohou vydělat zejména místní politici, kteří ji s oblibou používají jako příklad úspěšně proměny zanedbaného místa.
Někteří obyvatelé Kunčiček sice podávají žádosti o to, aby se po revitalizaci do čtvrti mohli vrátit, velkou šanci tomu ale nikdo nedává. Opravené byty totiž už zcela jistě nebudou v kategorii „sociálních“, a proto je stěží představitelné, že by na ně romské rodiny dosáhly, když se jim to dosud nedařilo. Jejich etnicita a sociální status je předurčil k sociálním bytům s podnájemním smlouvou, nikoliv k běžnému nájmu — tak tomu bylo poslední dekádu a zatím ani změna majitele nenasvědčuje tomu, že by se to mělo změnit.
Něco se ovšem přece jen změnilo: Heimstadenu podle všeho na svém obrazu záleží mnohem více než predátorskému spekulantovi Blackstone, který se nezdráhal během krize skupovat hypoteční úvěry Španělů a posílat je na ulici. Nasvědčuje tomu masivní reklama v ulicích a na sociálních sítích, do níž Heimstaden investuje, a také snaha zlepšit služby a komunikaci s nájemníky.
Většina nájemníků společnosti v lukrativnějších lokalitách, s nimiž jsme hovořili, si změnu majitele spíše pochvaluje: na žádosti o opravy bytů se reaguje rychleji, řada z nich také používá aplikaci Můj Domov. To ovšem příliš neplatí ve vyloučených lokalitách jako Liščina. „Když se během zimy objevily plísně a štěnice, žádali jsme o deratizaci. Sice někoho poslali, ale když se ukázalo, že problém je větší, tak už na to rezignovali,“ popisuje jedna z místních.
Možná právě proto společnost chystá projekt, který má napravit i poškozenou reputaci vztahů k romské komunitě. Ve spolupráci s krajem chce romským rodinám poskytnout podnájemní smlouvy na byty v celém domě, aby si je svépomocí opravily. K projektu již proběhly první schůzky se zástupci kraje i občanských organizací.
Heimstaden se také přímo podílí na městském programu sociálního bydlení, do něhož vyčlenil deset svých bytů. Podle Marka Mikulce, metodika sociálního bydlení z ostravského magistrátu, si město dobře uvědomuje, že je zapotřebí segregačním mechanismům zabraňovat a rodiny umisťovat i do jiných než vyloučených lokalit. Údaj, jaké byty Heimstaden do projektu vložil, sdělit nechtěl, ale většina z nich je dle jeho slov mimo sociálně vyloučené lokality. Otázkou ovšem zůstává, jaké rodiny v těchto bytech bydlení získaly.
Zda projekty znamenají změnu v přístupu ostravského největšího ostravského pronajímatele, teprve prokáže čas. Může jít ale také o pouhou komunikační taktiku, zastírací mechanismus, který společnosti umožní tvářit se navenek jako bojovník proti diskriminaci, zatímco v praxi bude drtivou většinu ostravských Romů sestěhovávat do vyloučených lokalit.
Mluvčí společnosti Heimstaden Czech Kateřina Piechowicz s námi odmítla telefonicky hovořit. Jména vystupujících sociálních a komunitních pracovníků byla na jejich žádost změněna.
Chcete-li se podělit se svou zkušeností s pronajímatelem Heimstaden, můžete nám napsat na zabezpečenou mailovou adresu gkhazalova@protonmail.com.
Reportáž je součástí mezinárodního projektu „Cities for Rent: Investigating Corporate Landlords Across Europe“, který koordinuje organizace Arena for Journalism in Europe. Projekt podpořila grantem nadace Investigative Journalism for Europe (IJ4EU) fund. Vizualizaci vytvořil tým Innovatian Lab německého deníku Tagesspiegel.
Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.
(Úvodní fotografie: Data: Heimstaden Annual and Sustainability Report 2020, Investor presentation February 2021 / Grafika: Tagesspiegel Innovation Lab, Cities for Rent)